Na základce jsem strávil více času v bruslích než v normálních botech, vypráví Johnny Gaudreau

Opora calgarských Plamenů Johnny Gaudreau měří pouhých stopětasedmdesát centimetrů, a tak mu logicky nebyla věštěna hvězdná kariéra. Dvojnásobný účastník Utkání hvězd byl zvolen až ve čtvrtém kole draftu v roce 2011, přesto prorazil mezi nejužší špičku. Jeho příběh pro Player's Tribune vám přinášíme v původním znění, rozhodně stojí za přečtení!

"Jane, jsem kvůli Johnnymu nervózní. Mám o něj strach."

Bylo to středeční odpoledne jako každé jiné a táta zavolal mámě s ustaraným hlasem z práce. "Nemyslím si, že na to má. Hokejista z něj nebude, nemá to v sobě."

Máma byla chvilku zticha a pak řekla: "Guyi, jsou mu jen tři. Dej tomu čas."

Vím, že je klišovité říct, že jsem se narodil, aby ze mě byl hokejista, ale jinak to popsat nejde. Můj táta vlastnil kluziště a první pár bruslí mi brousil ještě před tím, než jsem se narodil.

To čekání, než budu moct nazout brusle, pro něj muselo být frustrující. Když jsem oslavil druhé narozeniny, tak mu došla trpělivost a začal mě učit bruslit. Moc mi to nešlo - i vzhledem k tomu, že jsem v té době ještě ani neuměl pořádně chodit.

Táta přišel na to, že na ledě nepředvádím dvojité axely proto, že mi chybí motivace. Vymyslel novou strategii - házel na led bonbóny Skittles a nutil mě, abych za nimi jezdil. Nejdřív jsem se po ledě pohyboval spíše po čtyřech, ale moje touha po cukru mě po nějaké době donutila, abych se trochu naučil bruslit.

Můj otec vyrostl ve Vermontu, kde byl vychován na farmě. Neměl moc peněz, ale měl pár bruslí, a tak si v zimě pro zábavu bruslil na zamrzlých rybnících okolo farmy. Neměl dobré známky, a tak nemohl hrát na univerzitě v první divizi, ale hrál ve třetí za Univerzitu v Norwichi. Tam prožil skvělou kariéru a byl zařazen do školní síně slávy.

Poté se přestěhoval do New Jersey a postavil si kluziště. Kdykoliv na něj vstoupíte, praští vás do nosu vůně čistého ledu a smrad zpoceného vybavení. Je to... ráj.

Takže jo, měl ze mě být hokejista.

Jako dítě jsem měl ledovou plochu kdykoliv k dispozici a této výhody jsem neustále zneužíval. Na základce jsem strávil více času v bruslích než v normálních botech. Měl jsem deset patnáct dobrých kámošů a hráli jsme spolu hokej, kdykoliv to bylo možné. Hrál jsem za spoustu týmů a byl jsem na více trénincích, než si dokážu zapamatovat, ale během těchto nekonečných hodin jsem se naučil hrát. Když jsi v obklopení kamarádů, tak se nebojíš toho, že pokazíš kličku. V tu chvíli ti hokej přijde jako něco naprosto přirozeného  a uvědomíš si, co na něm máš tak rád.

Pro mě to bylo odjakživa střílení gólů.

Když jsem byl malý, tak jsem se za to ani nestyděl. Mohl jsem strávit celý zápas na modré čáře, kde jsem neustále čekal na puk, abych mohl jet do samostatného úniku. Táta z toho velkou radost neměl, ale nesnažil se mě učit hrát jinak. Možná proto, že jsem góly dával pořád.

Pro náctileté existovaly v okresech New Jersey výběrové týmy, do nichž se vždy dostali jen ti nejlepší z každého okresu. Tyto týmy poté změřily síly na jednom velkém turnaji před zraky skautů a trenérů z univerzit. Pro kluka jako já to znamenalo všechno.

Měl jsem čtyři roky od třinácti do šestnácti, abych se do týmu dostal. V prvním roce se mi to povedlo, ale v dalších dvou mě z týmu vyřadili. Bylo to jednoduché: další děti rostly a já ne. Nemyslel jsem si, že se v hokeji zhoršuju, ale v tomto věku hráči začínají ukazovat, jestli na to mají. Stádo se úží a spousta dětí ztratí zájem o hokej, když se do výběrového týmu párkrát nedostanou.

Hodně jsem si bral, že jsem se do výběru nevešel. Když jsem byl menší, vzhlížel jsem k malým hráčům, třeba k Dannymu Briereovi a Martinu St. Louisovi a říkal jsem si "Proč ne já?".

Když mi bylo patnáct a byl jsem z výběru vyřazen, pomyslel jsem si, že se moje hokejová cesta blíží ke konci. Když jsem ztratil veškerou naději, byl to můj táta, který mi jí zase vrátil. "Nemají tě rádi, protože jsi malý, Johne," neustále mi opakoval, čímž se mě neustále snažil namotivovat, abych jim ukázal, že se pletli. Chtěl jsem lidi donutit, aby ignorovali mou výšku kvůli mé produktivitě.

V posledním roce, kdy jsem ještě věkově spadal do výběrové kategorie, tak jsem se ani nechtěl přihlásit. Bál jsem se selhání a nevěděl jsem, jestli bych se dokázal přenést přes to, že by mě nevzali znovu. Táta o tom nechtěl ani slyšet a přihlásil mě.

A měl pravdu. Do týmu jsem se dostal a i na onom velkém turnaji jsem dokázal, že tam patřím. Pak jsem byl pozván do americké reprezentace na turnaj sedmnáctek a poté věci tak nějak nabraly rychlý spád...

Nikdy jsem se nesoustředil jen na to, abych se dostal do NHL. Vždy jsem se snažil dostat se na vyšší úroveň, stupínek za stupínkem. Takový přístup je důležitý, protože když se od začátku porovnáváte s hráči NHL, tak nad sebou brzy zlomíte hůl.

Na svůj první letní kemp v Calgary do konce života nezapomenu. Byl jsem kluk z univerzity každým coulem a najednou jsem se proháněl po ledě s hvězdami z NHL. "Co tady dělám?" napadlo mě jen. Byl jsem z toho tak nadšený, že jsem je málem začal žádat o podpisy. Další kemp o rok později už byl úplně jiný. Moje myšlení se změnilo na "Myslím, že vím, co tady dělám." A pak jsem se konečně dostal do bodu, kdy jsem bruslil na jednom ledě s hráči NHL a říkal jsem si, že vím, co tu dělám.

Po cestě mezi profesionály jsem se naučil pár věcí, které by mohly menším hráčům pomoct, aby se dostali na vyšší úroveň.

Nejdůležitější je odolnost. Za ty léta jsem se naposlouchal spousty vtípků mířených většinou na mou výšku včetně několika, které si radši nechám pro sebe. Zvykněte si na to, nevyhnete se jim.

Z vaší výšky si budou utahovat neustále, a tak je nejlepší nedělat si z toho těžkou hlavu. Na minulém Utkání hvězd jel Ryan Johansen penaltu s malým chlapcem a dal gól, a tak za mnou Jakub Voráček ze srandy přišel a zeptal se mě, jestli mě může použít jako rekvizitu pro svůj nájezd.

Bylo to k popukání.

Hokejisté holt někdy takoví bývají, ale v první řadě jsme jedna velká rodina. Komunita lidí, které spojuje jedna vášeň. Myslím si, že díky tomu jsme schopní dělat takové věci a nebát se toho, co si o nás budou myslet. I na nejvyšší úrovni se můžeme dobře bavit.

Další rada: mějte hlavu pořád nahoře. Pořád. Nemáte tělo stavěné na hru u mantinelů, takže tam musíte být dvojnásob obezřetní. Osobní zkušenost...

V mé nováčkovské sezóně jsme hráli proti Detroitu a v jeden moment jsem byl posledním hráčem našeho týmu. Měl jsem puk na hokejce, zvednul hlavu a uviděl, jak se proti mě řítí Pavel Dacjuk.

Asi každý ví, co se může stát. "Magic Man" vám vypíchne puk, dostane se do brejku a pak už jen z povzdálí pozorujete, jak vykoupe gólmana.

Věděl jsem, že na to musím jít chytře. Naznačil jsem, že půjdu na jednu stranu, ale puk jsem poslal na tu opačnou. Krize vyřešena, myslel jsem si.

Jo, tohle pěkně bolelo.

Byl to asi nejtvrdší hit, který jsem zatím schytal. A od jednoho z nejnadanějších hráčů, proti kterým kdy budu hrát. To není fér. Nakonec jsem se doškrábal ke střídačce a pár střídání jsem si dal pauzu, přemýšlejíc o tom, jaké je to být přejet ruskou lokomotivou.

Byla to lekce. Hráče jako Dacjuk si spojujete s jejich šikovností a ofenzivními schopnostmi, Je tak snadné zapomenout, že tito borci jsou nejlepší na světě, i co se defenzívy týče.

To hlavní nakonec: I když máte v hlavě sen jménem NHL, užívejte si každou chvíli. Když se tam dostanete, tak budete mít spoustu příležitostí brát hokej velmi, velmi vážně. Na to je ale v dětství brzy. Užívejte si každý moment s parťáky na ledě. Bude vám to chybět. Nezáleží na tom, kde hrajete a z jakého týmu vás vyhodí. Když to v sobě máte, ten správný člověk si vás najde.

Vyžadovalo to hodně práce, ale myslím si, že lidé konečně pochopili, co jsem vždy věděl. Nejsem tvrďák, nejsem vysoký.

Ale nepotřebuji být. Jsem totiž hokejista.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter