Moc si vážím toho, že jsem měl možnost celou kariéru odehrát za jeden tým, říká Patrik Eliáš

Na zimním stadionu ve Slaném předával Patrik Eliáš nové dresy místním hokejovým nadějím. „V podobném věku jsem sám začínal a k hokeji mě to táhne, takže je to příjemný pohled,“ pochvaloval si při sledování místních capartů útočník, jenž strávil celou svou kariéru v NHL v dresu New Jersey. U Devils pobyl dvacet sezon a získal dva Stanley Cupy. Zda přidá v nejlepší hokejové lize světa ještě jeden ročník, však čtyřicetiletý útočník netuší. Na vině je operované koleno, které mu výrazně zkomplikovalo už poslední rok. Ale nejen o vyhlídkách na návrat do NHL mluví Eliáš exkluzivním rozhovoru pro NHL.cz.

Patriku, jaké to je pro tak zkušeného hokejistu sledovat trénující hokejové naděje?
„Nejstarší dceru mám ve věku těch dětí na ledě. Kolem těch pěti a půl let se se sportem začíná. Člověk s ní samozřejmě zkouší jiné sporty, jiné věci, ale jelikož já také začínal v podobném věku a k hokeji mě to táhne, tak je to samozřejmě příjemný pohled. Připomíná mi to moje vlastní začátky. Jsem rád, že tu není jeden trenér na 20 až 30 dětí, ale je tu šest kluků, kteří se těm dětem opravdu věnují. To je hodně pozitivní.“

Dnes jste předával nové dresy začínajícím hokejistům, možná budoucím reprezentantům nebo hvězdám NHL. Co byste jim poradil, aby měli tak úspěšnou kariéru jako vy?
„Důležitá je samozřejmě píle. Měli by naslouchat trenérům, rodičům, učitelům ve školách, to je všechno spojená nádoba. A hlavně se snažit dělat spoustu věcí, není to jen o hokeji. Je to o tom být aktivní, vypracovat si sportovní všestrannost. Dneska je ta doba hektická, rodiče nemají tolik času a děti mají i jiné aktivity, jako počítače. Takže jim pak třeba nezbývá tolik času na ty normální, obyčejný věci, který jsme dělali my, když jsme byli mladí, s kamarády za barákem. Tam jsme se naučili spoustu věcí, které jsme mohli využít i při hokeji. Hlavní tedy je být otevřený sportu jako takovému a musí je to bavit.“

Co byste naopak doporučil rodičům malých hokejistů, aby své děti vedli správnou cestou?
„Měli by jim dát možnost, aby si vyzkoušely všechno. A když se bavíme o hokeji, tak neodrazovat je zbytečnými věcmi kolem hokeje. Je toho spousta, čím to mohou rodiče svým dětem znechutit. Hlavně by na ně neměli tlačit, ty děti si pak vždycky sami najdou vlastní cestu k tomu sportu. Kluci jsou rádi v partě mezi ostatními kluky. Mají tady kamarády a to je myslím ten hlavní důvod v tomhle věku, proč chodí rádi do kabiny. Že mohou být s kamarády a sklouznou se po ledě. A o tom by to mělo být, takže jde o to zajistit, aby se bavili a aby si mohli hrát.“

Když se bavíme o dětech a mládežnickém hokeji, tak se zeptám, zda je práce s mládeží něco, čemu byste se chtěl v budoucnu věnovat?
„Těžko říct. Já teď opravdu nevím, kam mě další kroky zavedou. Ve Státech jsem měl své hokejové školy. Ty fungovaly asi 3 až 4 roky. Měli jsme tam 160 až 180 dětí na jeden turnus, bylo to náročné, ale bavilo mě to. Jde o to, že od každé věkové kategorie musíte očekávat něco jiného a mě to spíš baví s těmi staršími, kteří už pochopí moje hokejové myšlení. Každopádně je ale důležité, aby ti hráči, kteří s hokejem něco zažili a mají zkušenosti, je předávali dál.“

Jak vnímáte aktivity hokejového svazu, který podporuje mládežnický hokej také tím, že dodává výstroj zdarma pro nejmenší hokejisty a malým klubům platí profesionální trenéry mládeže?
„Myslím si, že je to skvělý. Samozřejmě chápu rodiče, že váhají, protože hokej může být drahý. Určitě to stojí víc, než si koupit jedny kopačky a jít hrát fotbal. Výstroj je samozřejmě na úplně jiné cenové úrovni než za nás. My jsme navíc všechno dostávali. Sice ohrané, nebo jsme dědili po starších klucích, ale dostávali. Myslím, že svaz se k tomu postavil správně, když dětem dává možnost dostat se k výzbroji zdarma. Dává jim šanci na zimák přijít, aby se nedostaly do situace, že by to sice rády zkusily, ale rodiče nemají peníze na to, aby jim brusle nebo celou výzbroj koupili. Stejné je to s trenéry. Rodiče pak mají záruku, že se v klubu pracuje s mládeží dobře, když v něm jsou kvalitní trenéři. Tyhle kroky tedy byly naprosto správné.“

Nyní se zeptám také na vás. Loňskou sezónu vám ničily zdravotní problémy, po ní jste musel podstoupit operaci kolene. Jak tedy aktuálně vypadá váš zdravotní stav?
„Pořád se dávám dohromady, je to stále spíše ve fázi rehabilitace. Za 2 až 3 týdny začínají kempy klubů NHL a já vůbec nevím, jak to se mnou bude vypadat. V pondělí odlétám a budu dál pokračovat v rehabilitaci. Její součástí je i bruslení, ale otázkou je, zda ještě budu moci hrát profesionálně. Finální rozhodnutí o mé budoucnosti jako hráče určitě nepřijde v nejbližší době.“

Takže momentálně žádný kontakt s klubem NHL, ať už s New Jersey nebo jiným týmem, neprobíhá?
„V kontaktu s Jersey jsem stále. Zajímají se, jak jsem na tom, starají se. V pondělí tam letím, od úterka už budu v kabině, kde budu mít možnost využívat veškeré zázemí, jako kdybych byl pod kontraktem. Asi až do doby, než padne konečné rozhodnutí o mé budoucnosti.“

U Devils jste strávil 20 sezón, odehrál 1240 zápasů v základní části, pomohl klubu získat dva Stanley Cupy. Co se vám vybaví, když se za těmi 20 lety ohlédnete?
„Jak to hrozně rychle uteklo (smích). Ale samozřejmě se mi vybaví hrozně moc věcí. Ať to jsou začátky na farmě, cestování, zážitky, kdy jsem poznával odlišný život v Americe, jejich odlišnou mentalitu, učil se jazyk. Vzpomínám si třeba na svůj první zápas v NHL, jak těžké bylo vybojovat si stálé místo v prvním týmu. To fyzické i psychické vypětí, než si člověk na soutěž zvykne, úspěšné i neúspěšné sezóny. Za těch 20 let se prostě událo opravdu hodně věcí, spoustu pozitivních i negativních a člověk se z toho musí umět ponaučit. Vzít si dobré věci k srdci a poučit se z těch špatných, aby se neopakovaly. Takový je ale život. Já bych nic neměnil. Zůstal jsem celou kariéru věrný jednomu týmu, i když teď samozřejmě nevím, co se stane v dalších měsících. Moc si ale vážím toho, že jsem měl možnost celou kariéru odehrát za jedinou organizaci.“

To už se dnes jen tak nevidí…
„A myslím si, že ani neuvidí. Dnes se dělají jinak kontrakty, jsou tu platové stropy. Pro hráče je hodně těžké odehrát celou kariéru v jednom klubu.“

Zanedlouho odstartuje Světový pohár. Zámořská média český národní tým hodně podceňují. Co si o jeho šancích myslíte vy?
„Když se podíváte na statistiky, a v Americe se podle nich hodně určují, tak třeba mezi nejlepšími gólmany NHL loni jakžtakž figuroval možná Mrázek, kterému ale tolik nevyšel závěr sezóny. Když to porovnáte s Kanaďany, Američany nebo Švédy, tak je to těžké. Chápu, z čeho jejich analytici a experti vycházejí, ale na druhou stranu, turnaj je krátký a je to o tom, jak se jednotlivé týmy sehrají. Sice se to špatně srovnává, protože tady budou opravdu nejlepší hokejisté, ale na mistrovství světa s námi také nikdo nepočítal, protože tam byla spousta nových kluků, ale přesto odborníky překvapili a hráli pěkný hokej jako jeden tým. Síla týmu a parta může v hokeji udělat cokoliv. Na Světovém poháru bude málo zápasů, klukům se může zadařit, mohou urvat jeden zápas se štěstím. Najednou budou v laufu, začnou si věřit a psychika hraje ve sportu velkou roli. Jedou tam nejlepší hráči z naší země, nejlepší hráči z ostatních zemí a já si myslím, že je to hratelné.“

Na jaře jste v jednom rozhovoru uvedl, že pokud byste už nepokračoval v NHL, tak se možná necháte přemluvit svým kamarádem a zahrajete si za pivo a párek v krajské lize za HK Lev Slaný. Mohou se tedy snad zdejší fanoušci těšit na Patrika Eliáše s dresem se lvem na hrudi?
„(Smích) V dresu se lvem nevím. Já si zatím moc nedokážu představit, co budu po kariéře dělat. Mě hokej baví. Když jsem na ledě, tak mám pocit, že tam patřím. Mám to tam rád. A pokud budu zdravotně v pohodě, ale už nebudu hrát na profesionální úrovni, tak mě třeba bude bavit jít si zahrát v partě s kamarády. Je to výborný fyzický vybití, člověk se pak cítí dobře a to já k životu potřebuju.“

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter