Milan Lucic: Díky za všechno, Bostone!

V životě každého sportovce se musí najít místo nejen pro příjemné věci, ale i pro ty méně příjemné. Mohou jimi být zranění, operace, ale i přesuny z jednoho týmu do druhého. Takový pocit zažil před letošní sezónou i Milan Lucic, který se dnes v noci poprvé od přestupu do Los Angeles vrátí na led TD Garden v Bostonu. Rázný útočník si proto nedávno sedl a napsal dopis, v němž se o své pocity podělil se čtenáři The Players' Tribune.

V Bostonu pracoval jeden chlapík, který s námi jezdil na každé venkovní utkání. Vypadal tak na sedmdesát, jmenoval se Johnny a byl vážně skvělý. Tehdy mi bylo teprve devatenáct a byl jsem na prvním tréninkovém kempu. Neměl jsem páru o věcech, co se kolem mě děly. Neznal jsem pravý význam slova cestování v NHL, znal jsem maximálně cestování autobusy ve WHL. Vždy u mě ale stál Johnny, který mi se vším pomáhal. Bral jsem ho jako dědečka.

Jednoho dne jsem po tréninku prohodil pár slov s jedním ze spoluhráčů a zeptal jsem se ho: "Johnny je opravdu skvělý člověk, viď?"

"Jaký Johnny?" odvrátil.

"Ten Johnny, co s námi všude jezdí. Neznám jeho příjmení."

"Myslíš Johnnyho Bucyka?"

"To je tedy jeho příjmení? Promiň, stále se učím."

"Pojď sem, něco ti ukážu."

Vzal mě na druhou stranu místnosti a prstem ukázal na zarámovanou fotografii visící na stěně. Byla černobílá a byl na ní muž v dresu Bostonu s číslem 9, který držel Stanley Cup. Na jeho tváři bylo mnoho jizev a smál se, přestože mu chybělo pár zubů.

"To je Johnny Bucyk. Náš šéf. Vyhrál s Bostonem dva Stanley Cupy. Je to legenda," ohromil mne.

Byl jsem v rozpacích. Zrovna jsem přišel, neznal jsem historii Bruins. Znal jsem nějaká jména - Orr, Bourque nebo Neely. To mi něco říkalo, vyrůstal jsem však v devadesátých letech ve Vancouveru a neměl jsem obecný hokejový přehled. Moji rodiče pochází z Jugoslávie. Tam hokej není příliš populární. Většinou jsem se dostal pouze k pořadu Hockey Night in Canada a tam to stejně bylo z devětadevadesáti procent pouze o Maple Leafs a Canucks.

Když mě Bruins povolali na první tréninkový kemp v roce 2007, neměl jsem nějaké velké cíle. Nevěřil jsem, že bych se tu mohl udržet. Pamatuji si, že jsem dostal číslo 62. To bylo špatné znamení. Je to takové univerzální číslo. Dávají ho hráčům, kteří stejně skončí opět v některém z juniorských týmů.

Když jsem přišel poprvé do kabiny Bostonu, byl jsem v sedmém nebi, všude kolem mě chodily hvězdy NHL. Pořád tam běhal Zdeno Chára, snažil jsem se mu nedívat do očí. Nechtěl jsem dát najevo, že jsem naprosto fascinován.

Zdeno si ale všiml, že jsem nový a namířil si to přímo ke mně. Ja jsem docela vysoký, ale Zdeno je monstrum. Pamatuji si, jak jsem k němu vzhlížel a říkal si: "Sakra, ten chlap je ale obrovský!"

"Ahoj, já jsem Zdeno. Rád tě poznávám."

Tohle řekl, jako bych ho neznal! Podal jsem mu ruku, málem mi ji rozdrtil. Měl neskutečně pevný stisk. Přicházel jsem tam jako silný a rázný hráč. To je důvod, proč si mě Bruins v Draftu vybrali. Znal jsem svou roli. Když jsem si ale podal ruku se Zdenem, poznal jsem, kdo je v tomhle týmu silný.

Měl jsem ohromné štěstí, že v Bostonu bylo plno skvělých lidí, kteří za mnou stáli. Jedním z nich byl Shawn Thornton. Na začátku mi dal jednu skvělou radu: "Poslouchej. Není to o tom, kolikrát někoho porazíš, je to o tom, kolikrát se nenecháš porazit. Nemusíš vždycky vyhrát, ale neprohrávej."

To mě uklidnilo. Pořád mi ale náleželo číslo 62. Musel jsem být vidět, abych se nemusel balit a letět zpátky do juniorského týmu. Před mým prvním zápasem jsem se rozhodl, že shodím rukavice. Den před začátkem zápasu jsem si prohlédl soupisku Dallasu...

Hmm, tenhle by mohl jít.

Tohle je nováček, ten nepůjde.

Tohohle nedám. Těžká váha. Zapomeň na to.

Vybral jsem si tedy pár kandidátů. Zápas začal a já věděl, že na ledě strávím maximálně pět minut. Věděl jsem, že musím využít každou příležitost.

Seděl jsem na střídačce, byl jsem strašně nervózní. Dlouho jsem čekal. Pak přišla moje chvíle, trenér mě poplácal po rameni a já šel na led. Poslední, co mi proběhlo hlavou, bylo: "Nemusíš vyhrát, ale neprohrej."

Skočil jsem tedy na led a zahlédl Brada Winchestera. Opravdu silný chlapík. Nemusel jsem nic říkat, jenom jsem se na něj podíval a on hned věděl. Nestihl jsem se ani pořádně rozkoukat a rukavice byly na ledě.

Z bitky jako takové si toho moc nepamatuji. Pamatuji si však, jak jsem přijel z trestné lavice na střídačku a všichni spoluhráči mě chválili. Neprohrál jsem.

Byla tu ovšem jedna důležitá věc. Tehdy jsme hráli na hřišti soupeře. Bitka na domácí půdě je jiná. Když jsem měl poprvé nastoupit v Bostonu, byl jsem plný adrenalinu. Rozhodl jsem se, že hned v prvním střídání ukážu domácím fanouškům, jaký typ hráče jsem. Vybral jsem si Nicka Tarnaského, to byl pořádný bijec.

"Jdeš?!" vyzval jsem Nicka.

"Jasně!" odpověděl bez váhání.

A bylo to. Rvačku a její průběh si opět pamatuji pouze matně. Pamatuji si však - a to nikdy nezapomenu - jak hala bouřila, když mě rozhodčí odváděli na trestnou lavici. Ten řev byl naprosto ohlušující. Úžasný pocit.

Po zápase se mi honila hlavou jedna myšlenka.

Chlape, co když přesně tenhle styl hry tenhle tým a tohle město potřebuje. Viděl jsi to, lidi to milují.

A pak to přišlo. Vedení Bostonu mi konečně přidělilo pořádné číslo. Johnny se stal mým nejlepším přítelem a předal mi velké množství zkušeností. Ke konci sezóny začal mně s Thornym přezdívat "Bruise Brothers".

Tehdy jsme byli ještě daleko od zisku Stanley Cupu a značně jsem pocítil, jak se atmosféra v týmu změnila. Víte, tehdy byla sezóna 2007-08, všechny významné sportovní týmy z Bostonu - Patriots, Red Sox, Celtics - získali v posledních letech titul. Bruins naposledy v roce 1972. A fanoušci nám to dávali sežrat. Na zápasy s Montrealem jezdilo do Bostonu hodně fanoušků Habs, když jel Chára za bránou, neslyšeli jste podporu fanoušků Bruins, nýbrž bučení fanoušků Canadiens. Hrozný pocit.

Během těch prvních let se stal Boston mým opravdovým domovem.

Teď se do Bostonu poprvé vracím jako hráč týmu Los Angeles Kings, proto bych chtěl v tomto dopise zmínit lidi, kteří mi pomohli v tom, že se Boston dříve stal mým domovem. Jenže, kde mám začít?

Mohl bych mluvit o mistrovské sezóně v roce 2011, ale abych byl upřímný, ta byla pouhou třešničkou na dortu za těmi úžasnými lety v Bostonu, které se mi zaryly do paměti. Některé bych ale rád z paměti vymazal, například tu, kdy jsem se zranil a vynechal Winter Classic. Nebo tu, která mi připomíná onu osudnou sezónu, kdy nás v roce 2010 vyřadila Philadelphia v sedmém zápase ve druhém kole play off. Nikdy jsem neviděl kabinu tak smutnět.

To co teď řeknu, vám možná bude připadat trochu šílené, ale myslím si, že kdybychom tehdy Flyers nepodlehli, Stanley Cup bychom o rok později nezískali. Hodně jsme se poučili, uvědomili jsme si pravý význam slova vítězství. Všechno zlé je k něčemu dobré.

Nikdy však nezapomenu na ty praštěné večery s Thornym a spoluhráči. Každý rok jsme společně se svobodnými hráči, Evropany a hráči, kteří jsou vzdálení od svých rodin, chodili na díkůvzdání k Thornymu. Slavili jsme díkůvzdání jako správní Američané, s krocanem, vínem a u fotbalového zápasu. I když jsem si založil rodinu, tuto tradici jsem neporušil.

To všechno tvořilo mou cestu.

Před pěti lety pro mě byl Johnny Bucyk jenom nějaký týmový zaměstnanec, který neustále procházel kabinou a létal s námi na venkovní zápasy. Nyní je to můj celoživotní přítel, s nímž jsem dokráčel až k zisku Stanley Cupu. Stal jsem se v Bostonu někým. Založil jsem v tomto městě rodinu.

Všechno ale jednou končí.

Jednoho dne v létě jsem zrovna trénoval v posilovně, když mi kamarád poslal zprávu. Byl v ní obrázek Tweetu, který zveřejnila stránka NHL Insider.

"LA a Boston jednají o Lucicovi."

Pamatuji si, že jsem přemýšlel hrozně spontánně.

Můj bože. Opravdu můj čas v Bostonu vypršel?

Snažil jsem se pokračovat, jako by se nic nestalo. Dokončil jsem trénink, pak se mi ale v hlavě začaly promítat obrázky mě v černo-žlutém dresu. Představoval jsem si, jak se moje rodina stěhuje na úplně jiné místo. Bylo to zvláštní.

Začal jsem o tom více přemýšlet...

Pokud se opravdu budu muset stěhovat, půjdu do Los Angeles. Dva Stanley Cupy během tří let, nátlakový a fyzický styl hry, docela pěkné dresy. Navíc je to blíže do Vancouveru, kde mám rodinu.

Okamžitě jsem napsal mámě a manželce. Manželka byla na Twitteru mnohem častěji než já, a tak se stala takovým mým osobním zpravodajem. Jednou napsala: "Jeden muž na Twitteru uvedl, že je tvůj přestup už údajně potvrzený. Ale má na profilové fotce psa, nemusí to být vůbec ověřená informace."

To bylo šílené.

V jednu odpoledne to na Twitteru trochu utichlo, ve tři se to ovšem začalo všechno točit opět pouze kolem mé výměny do LA. O hodinu a půl později mi zazvonil telefon, volal mi Don Sweeney.

Byl jsem vyměněn.

Byl to z obou stran opravdu emotivní rozhovor. Bylo to ohromně težké, protože jsem si toto místo zamiloval. Ve finále to však pro mě bylo přínosné. Potřeboval jsem změnu a vyhovovalo mi, že jsem blíže rodině.

Jsem strašně vděčný za všechno, co pro mě Bruins udělali a co jsem s týmem prožil.

Když jsem přišel poprvé do kabiny Kings, připadal jsem si jako tehdy v Bostonu. Cítil jsem se znovu jako ten devatenáctiletý bažant.

Změnil jsem tým, ale ne styl hry. Proto bylo zábavné, když jsem se přátelsky loučil s kamarády, u nichž jsem si byl jistý, že se s nimi v příštích letech parkrát potkám na ledové ploše, a to možná i bez rukavic. Stejné to bylo i opačně. V kabině jsem přišel s velkým úsměvem k Jordanu Nolanovi, se kterým jsem se v roce 2014 popral. Bylo to ostré, ale je to součástí naší práce.

Teď jsme přátelé. Musíme stát jeden za druhým. Zábavné, jak to chodí, že?

Musím říct, že si užívám každý den strávený v LA. Nedokážu si pro mě a mou rodinu představit lepší domov. Nikdy ale nezapomenu na to, jakým způsobem mi Boston změnil život.

Návrat do TD Garden pro mě bude velice emotivní. Kdo ví, třeba shodím proti některému z bývalých spoluhráčů rukavice, ale to je hokej. Je to naše práce.

Díky, Bostone! Za všechno.

Milan Lucic

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter