Klípky z WHA

DOCELA JINÝ HULL
„Zlatý tryskáč“ Bobby Hull byl na vrcholu slávy, když v létě 1972 dezertoval z Chicaga  k Winnipeg Jets do konkurenční WHA. Šéfové jiného týmu soutěže, Ottawa Nationals, chtěli z jeho popularity také těžit. Před úvodní sezonou vzali na zkoušku jeho bratra. Nikoli však nejmladšího Dennise, jenž už také zářil v NHL u Blackhawks, nýbrž druhorozeného Garryho. Ten hokej nikdy pořádně nehrál, staral se o rodinnou farmu. Ačkoli byl vydáván za nejlepšího Hulla, jaký kdy obul brusle, Snažili se ho vydávat za nejlepšího Hulla, jaký kdy obul brusle, ani se nedostal do sestavy a záhy se vrátil k chovu býků.

SMYSL PRO RECESI
Prvním hráčem draftovaným celkem WHA se v roce 1972 stal Henry Boucha, po němž sáhli Minnesota Fighting Saints. Úplně posledním byl Gordie Howe, který si poprvé užíval důchodu. Opční právo si na něj vyhradili Los Angeles Sharks. O rok později se Howe do velkého hokeje skutečně vrátil, ovšem v dresu Houston Aeros. Z oněch 1079 jmen, která prošla prvním draftem WHA mezi Bouchou a Howem, se většina v soutěži nikdy neobjevila. Alberta Oilers draftovali šest Rusů. Jejich majitel věřil, že třetinu sovětské sborné přesvědčí k emigraci. Jiná příjmení nepatřila hokejistům a svědčí spíš o smyslu pro recesi. Bývalý americký olympionik Wendell Anderson byl guvernérem státu Minnesota. Jim Carter hvězdou fotbalového týmu Green Bay Packers. Oba zařadili na listinu tamní Fighting Saints. Winnipeg Jets draftovali dokonce Alexeje Kosygina, předsedu vlády SSSR tehdejší brežněvovské éry.

JAPONSKÁ HVĚZDA
Následující příhoda s WHA souvisí nepřímo, ale přece. V roce 1974 probíhal draft NHL v utajení. Zuřila válka mezi oběma soutěžemi, výběr probíhal formou telefonické konference. V posledním, 12.kole, na listinu celku Buffalo Sabres přibyl jistý Taro Tsujimoto. Generální manažer Punch Imlach ho popsal jako 170 centimetrů vysokého středního útočníka z týmu Tokio Katanas. Po dvou týdnech Imlach přiznal, že takový hráč neexistuje. "Chtěl jsem do té nudy vnést trochu legrace,“ řekl. Jméno našel v telefonním seznamu.

ZLATÝ CHLAPEC
Na rozdíl od Bobbyho Hulla se jako špatná investice projevil Derek Sanderson, držitel Calder Trophy pro nejlepšího nováčka NHL z roku 1968 a dvojnásobný vítěz Stanley Cupu. Philadelphia Blazers ho v létě 1972 vykoupili z Boston Bruins také za milión dolarů. Sanderson si pořídil luxusní vůz Rolls Royce, jeho nejoblíbenější barvou se stal zlatý potisk platební karty. Rozmařilý život, společnost svůdných krásek a bary, ale i finanční problémy klubu, to všechno udělalo ze Sandersona nežádoucí osobu. Po osmi zápasech ve WHA se vrátil do Bostonu, ani tam však už nezářil. Kdysi velmi ceněný všestranný útočník během následujících šesti let vystřídal v NHL další čtyři týmy, potom skončil.

PRICE ZA VSECHNY PENÍZE
Podobný přehmat ve stejném klubu málem spáchali o dva roky později, kdy už mužstvo sídlilo ve Vancouveru. V létě 1974 stál osmnáctiletý obránce Pat Price krůček od podpisu nejvyšší hráčské smlouvy v dějinách hokeje. Vancouver Blazers mu ve snaze předběhnout konkurenty z Washington Capitals nabídli 1,5 miliónu dolarů. Tolik tenkrát nevydělávaly ani dvě největší hvězdy‚ Bobby Hull a Bobby Orr. Majitelům Blazers ovšem tah nevyšel a v tisku se pichlavě psalo o druhé největší bublině v historii lidstva, hned za bujným poprsím countryové zpěvačky Dolly Partonové. Miliónový chlapec Price odešel po 68 zápasech ve Vancouveru do New York Islanders. V NHL sice vydržel čtrnáct sezon, ale vystřídal šest týmů a jako hráč se nikdy nevyčlenil z davu.

CESTOVNÍ KANCELÁŘ
Obránce Michel Petit si za 16 let v NHL zahrál v deseti klubech a je svého druhu rekordmanem. Ron Ward, Gary MacGregor a Barry Legge si rovněž mohli otevřít cestovní kancelář. Ve WHA během sedmi sezon vystřídali sedm mužstev. Legge pak ještě tři roky působil v NHL a celkem desetiletou kariéru rozvrhl do devíti zastávek. Billy Goldthorpe vystřídal ve WHA čtyři mužstva během 33 zápasů. Mnohem známější Andre Lacroix před příchodem do WHA hrál za Chicago a Philadelphia Flyers. U konkurence nastoupil za sedm celků. Začínal u Philadelphia Blazers. Po nich následovaly týmy New York Raiders, Jersey Knights, San Diego Mariners, Houston Aeros a New England Whalers. Po první sezoně mu v Blazers dlužili 20 000 dolarů na bonusech. Vedení soutěže zařídilo obchod s New Yorkem, kde mu měli peníze vyplatit. Lacroix se dočkal, ale až pod pohrůžkou, že v lize nebude pokračovat. Šéfové mezitím částku utratili za klubovou hymnu. „Nikdy jsem ji neslyšel,“ přiznal Lacroix. „Tým zanikl dřív, než ji skladatel stačil dodat.“

KTERÝ POHÁR JE PRAVÝ?
Avco World Trophy, udělovaná vítězi WHA, zažila za sedm let málem tolik příhod, co mnohem starší Stanley Cup. V úvodním ročníku se držiteli měli stát New England Whalers, sídlící tehdy v Bostonu. Výrobci však nestačili dodat zakázku za 13 000 dolarů včas. Spoluvlastník klubu Howard Baldwin sehnal před posledním zápasem majitele jednoho z obchodů a zakoupil největší pohár, jaký byl k dostání. Peníze mu vedení WHA nikdy nevrátilo. Pravou trofej převzali Velrybáři později, jenže před příštím finále se na cestě do Houstonu zatoulala. Našli ji v letištním skladišti, rozbitou na tři kusy. V roce 1976, kdy ve finále bojoval Winnipeg s Houstonem, probleskly zprávy, že lidé z NHL chtějí zamezit tomu, aby pohár překročil americkou hranici. Byl zhotoven duplikát, jeden kousek zůstal v Kanadě, druhý putoval do USA. Dnes si trůní v Hale slávy v Torontu a ve Winnipeg Areně, na počest posledních vítězů soutěže z roku 1979. Neví se, který je pravý, navíc existuje ještě další kopie. Sportovní hale slávy v Halifaxu ji věnoval tamní rodák, bývalý šéf finančního úřadu Avco International.

OPRAVDOVÝ PŘÍKLEP
Film „Slap Shot“ z roku 1977 s Paulem Newmanem v hlavní roli patří v zámořských hokejových kurzích ke kultovním záležitostem. Bratři Steve a Jeff Carlsonové byli ve WHA obávanými bitkaři a zahráli si v něm sami sebe. Původně měl ve snímku účinkovat i třetí z bratrů, údajně nejtalentovanější Steve. Nedostal však svolení klubu, a tak jeho roli ztvárnil Dave Hanson, další hokejista WHA, který trojici vykutálených sourozenců s brýlemi propůjčil příjmení. Odtud Hanson Brothers. Základní motivy filmu vycházejí ze skutečných událostí. V roce 1975 během zápasu nižší soutěže NAHL napadli tři hráči celku Johnstown Chiefs rozdováděné diváky a byli zatčeni. Později pomohli mužstvu k vítězství v lize. Dva z nich byli Steve a Jeff Carlsonové. Ve filmu se tým jmenuje Charlestown Chiefs. Předlohou pro postavu Ogieho Oglethorpea, nemotory s blonďatým afrem na hlavě, se stal Billy Golthorpe, další hráč WHA. Kromě nápadných vlasů a podivného zppsobu bruslení proslul i tím, že kdysi v provinční lize kousl během rvačky rozhodčího do ruky a byl suspendován

GRETZKY S DVACÍTKOU
Číslo 99 patřilo k Waynu Gretzkymu stejně jako cíp dresu zastrčený za kalhoty. Když 3.listopadu 1978 nastoupil sedmnáctiletý fenomén po přestupu z Indianapolis Racers poprvé za Edmonton, měl na sobě dres s dvacítkou. Nový převlek s jeho poznávací značkou ještě nebyl připraven. Byl to jediný zápas Gretzkyho profesionální kariéry, kdy hrál bez své ochranné známky. Robbie Ftorek a Claude Larose zase v sezoně 1977-78 nosili v Cincinnati oba osmičku. Larose byl jedničkou týmu Stingers v draftu 1975 a patřil k jejich oporám. Ftorek přišel jako velká hvězda z Phoenix Roadrunners. Osmičky se nechtěl vzdát na památku Fleminga Mackella, bývalého velikána Boston Bruins, jehož v dětství obdivoval.

TVÁŘE BEZ MASKY
Andy Brown nepatřil k největším brankářským hvězdám. Za čtyři roky v NHL nastoupil za Detroit a Pittsburgh k 62 zápasům, ve WHA během tří sezon chytal za Indianapolis o málo víc. Ale stal se posledním gólmanem, který se v obou soutěžích objevil bez masky. V NHL končil na jaře 1974, u konkurence o tři roky později. Před Brownem se ve WHA postavili s nekrytou tváří mezi tyče ještě dva brankáři. V ročníku 1972-73 Joe Daley z Winnipegu a Bob Perreault ve svém jedinému zápase za Los Angeles Sharks. Bylo mu přes čtyřicet. Přestože ho na soupisku zařadili i před další sezonou, do bojů už nazasáhl.

ŽIHADLO ZA MŘÍŽEMI
Na sklonku léta 1977 zavítalo do Prahy mužstvo Cincinnati Stingers. „Žihadla“ se zúčastnila Turnaje Rudého práva a připomínala v něm bandu vyvrhelů. V prvním utkání proti celku Československa hráči zámořského týmu vyprovokovali krvavou řež a pak uraženě zmizeli do kabin. Útočník Dennis Abgrall se stal obětí jiného incidentu mimo dosah televizních kamer. Strávil tři hodiny za mřížemi, neboť se snažil fotografovat stanici Sboru národní bezpečnosti. Před služebnou se navíc vynořil v dlouhém plášti a černých brýlích. Nedůvěřiví příslužníci ho považovali za špióna.

PROZÍRAVÝ TRENÉR
Těsně před zánikem WHA koučoval Jacques Demers tým Quebec Nordiques. V polovině března 1979 sám podepsal pětidenní hráčskou smlouvu. Během série zápasů na ledě soupeřů mu totiž v sestavě zbylo jen čtrnáct zdravých hokejistů. Pravidla nařizovala o jednoho muže víc. Nikdo nezůstal po ruce, a tak se Demers obětoval, ačkoli hokej nikdy nehrál. Během zkoušky znovu zapracovala jeho prozřetelnost. Sám sebe ani jednou neposlal na led.