Hall, Plante, Fuhr, Barrasso, Brodeur. Tři tyče, jež přitahovaly velikány

Jordan Binnington vlétl do NHL jako kometa. Prakticky neznámý zelenáč zachránil zdánlivě ztracenou sezonu St. Louis Blues a teď s nimi zabojuje o Stanley Cup. V jakém jiném klubu by se měl zrodit takový příběh? Vždyť Binnington čaruje na adrese, kde se mihla celá plejáda ikon brankářského řemesla.

Při letmém pohledu na ten seznam se člověku zamotá hlava.

Během dvaapadesáti let hájilo branku Bluesmanů tolik velikánů, že by americkému klubu od řeky Mississippi mohli závidět i hrdopýšci z "Původní šestky".

S modrou notou na prsou chytali Glenn Hall, Seth Martin, Jacques Plante, Mike Liut, Grant Fuhr, Tom Barrasso i Martin Brodeur. Co jméno, to fenomén.

Přísné měřítko jistě splňují i Ryan Miller, Curtis Joseph, Ben Bishop, Chris Osgood a Roman Turek. Sluší se zmínit i zajímavé persony jako Gillese Grattona, Glena Hanlona či Johna Davidsona.

Genius loci, díky němuž se v St. Louis prostřídalo tolik výjimečných gólmanů, se zrodil už v premiérové sezoně 1967/1968. Nováček na mapě nejlepší ligy světa se chlubil luxusním tandemem Hall, Martin.

Tedy mužem, který odchytal v NHL přes 500 zápasů za sebou (!), než ho o železnou sérii připravily nové betony, a mužem, jehož si studenti hokejového dějepisu jistě vybaví jako toho, kdo jako první přivezl masku na mistrovství světa.

Halla později doplnil ještě Plante, možná vůbec nejlepší brankář všech dob. Byl hokejovým "revolucionářem" a to nejen kvůli tomu, že proslavil v NHL masku. To jeho napadlo zvedat ruku na znamení zakázaného uvolnění, to on začal s dirigováním obrany i rozehráváním puků.

Hall a Plante? Pár snů. Ti dva dohromady měli na kontě osm Vezinových trofejí, načež vychytali společně ještě jednu. Blues tehdy prožívali úžasné období, třikrát za sebou postoupili do finále Stanley Cupu, jen samotného vrcholu se nedotkli.

Šanci jim teď dává Binnington, na jehož rozvoj dohlížel i Brodeur. Největší legenda New Jersey Devils dohrávala u Bluesmanů kariéru a poté tři roky působila jako pravá ruka generálního manažera Douga Armstronga.

Pravou rukou lapali puky Barrasso s Fuhrem, patrně nejlepší gólmani, kteří kdy chytali v obráceném gardu. Zatímco Barrasso, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu s Pittsburgh Penguins, měl podobně jako Brodeur v St. Louis jen epizodní roli, Fuhr tam vzkřísil uvadající kariéru.

Bylo to v době, kdy se o Fuhrovi mluvilo jako o vyčpělém sportovci. Dominik Hašek ho vytlačil z Buffalo Sabres a černošský brankář byl na odpis. Zabral až s modrou notou na dresu. V mančaftu, kde se sešel s Waynem Gretzkym, po jehož boku vyhrával v osmdesátých letech jeden stříbrný pohár za druhým.

Vezinovu trofej má ve sbírce i Miller, v roce 2014 se ale sázka na něj Blues neosvědčila a sen o Stanley Cupu zůstal jak pro klub, tak pro gólmana nenaplněn.

Zkraje osmdesátých let napsal v St. Louis silný příběh Liut, pro někoho možná méně známé jméno. Fantastickými výkony dotáhl podceňované mužstvo do play off, za což si vysloužil nominaci na Hart Trophy a i respekt u hráčů v celé lize. Svými hlasy mu přidělili Lester B. Pearson Award.

 Český fanoušek si jistě vzpomene, jak u Bluesmanů zářil Turek. Mistr světa z roku 1996 zezadu jistil úžasnou základní část sezony 1999/2000 a komplimenty se na něj valily ze všech stran. "Eddie" tehdy získal William Jennings Trophy, průměr obdržených branek stlačil na 1,95.

V St. Louis si zachytal i Gratton, který proslul lví maskou, či Hanlon, jehož pozdější trenérská dráha byla velmi zajímavá a mimo jiné ho zavedla také na střídačku Slovenska. Zápasy s modrou notou na hrudi si jistě vybaví Davidson, nově prezident NY Rangers a jeden z nejslavnějších hokejových komentátorů všech dob.

Tři tyče St. Louis Blues zkrátka přitahovaly velké persony. Jedna taková nyní roste z Binningtona.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter