Divoké, ale krásné začátky. St. Louis a jeho první, druhé a třetí finále

Pětadvacet let se NHL hrála v pouhých šesti týmech. Roky 1942-67 proto jsou a navždycky budou nazývány obdobím tzv. „klasické šestky“. S ekonomickou expanzí severoamerického kontinentu muselo časem dojít k rozšíření soutěže. Od roku 1967 se proto k NHL připojilo dalších šest týmů, mezi nimi také St. Louis.

Zatímco v Československu se lidé snažili aspoň částečně zbavit nejtěžších okovů socialismu, v Americe měli úplně jiné starosti. Souběžně s válečným konfliktem ve Vietnamu startovala éra květinových dětí, dlouhých vlasů, zvonových kalhot, LSD a marihuany. Peněz bylo mezi lidmi čím dál víc. Vedle jiného rostl také zájem o lední hokej, reprezentovaný značkou NHL.

Původní šestka – Montreal Canadiens, Toronto Maple Leafs, New York Rangers, Boston Bruins, Chicago Blackhawks a Detroit Red Wings - byla od roku 1967 spojena ve Východní divizi. Šest nových klubů – Philadelphia Flyers, Los Angeles Kings, St. Louis Blues, Minnesota North Stars, Pittsburgh Penguins a Oakland Seals – vytvořilo Západní divizi.

Právě tento fakt garantoval některému z nováčků účast ve finále play off. První dvě kola zredukovala čtyřku postupujících z každé divize na jednoho. Nejlepší z obou divizí se pak utkali ve finále. Právo hájit čest noviců si ve třech prvních letech (1968, 69 a 70) vybojovalo vždy St. Louis Blues.

Hlavním koučem ve 34 letech

Poskládat tehdy úplně nový tým nebylo snadné. Kanada byla odjakživa líhní talentu, nicméně dá rozum, že před více než padesáti lety ještě nebyl hokej tak rozvinutým průmyslem jako nyní. Výchova hokejistů v USA byla v plenkách. Evropané do ligy lig jen nesměle nakukovali. K tomu všemu přičtěte fakt, že se nových mužstev stavělo rovnou šest!

V St. Louis už se NHL jednou hrála. V roce 1934 se původní Ottawa Senators přestěhovali právě sem. Nový klub St. Louis Eagles však vyhrál jen 11 ze 48 zápasů a zanikl. Později to byla hlavně jedna velká „klika“. Liga neměla v roce 1967 jasno, kolik týmů přibrat. Větší šance než St. Louis údajně mělo Buffalo, Vancouver (vstoupily o tři roky později) nebo Baltimore. Také nedaleké Chicago, které se v poslední dekádě hodně finančně zvedlo, nestálo ve státě Illinois o konkurenta.

Bluesmani nakonec prošli a stavbu týmu zvládli na výbornou. V úvodu sezóny 1967-68 ho vedl generální manažer a trenér v jedné osobě Lynn Patrick. Po trochu ospalém začátku, kdy vyhráli jen čtyři z úvodních šestnácti zápasů, však z funkce kouče odstoupil a přenechal mužstvo čtyřiatřicetiletému asistentovi Scottymu Bowmanovi.

Kariéra největšího trenéra zámořské historie mohla začít.

(na snímku z roku 1970 uprostřed)

Jednou, dvakrát, třikrát

K dispozici měl zajímavý mančaft, kde bylo několik hráčů starších než on. Sedm jeho svěřenců slavilo 34. narozeniny dřív než jejich nový kouč, narozený v září 1933. Mohla to být nevýhoda, Bowman to vnímal spíš jako výhodu. Později opakovaně zmiňoval svou první sezónu v St. Louis jako nejhezčí období v trenérské v kariéře.

Mužstvu se pod ním začalo dařit. Z pozice kapitána pomáhal trenérskému elévovi stejně starý obránce Al Arbour, jenž v roce 1970 převzal od Bowmana trenérskou funkci. Blues končili po základní části ve své divizi se 70 body třetí. V play off nejdřív přehráli v sedmi zápasech Philadelphii a pak Minnesotu. Ve finále na ně čekal silný Montreal.

Sami měli v mužstvu osm vysloužilců Canadiens s prstenem za vítězství ve Stanley Cupu. V bráně stál Glenn Hall, známý tím, že před vypjatými zápasy zvracel (některé zdroje uvádí, že před každým). Nato si dal sklenici džusu a šel na led. „Kdykoli Glenn takhle vrhnul, chytal perfektně,“ vzpomínal Bowman.

Od další sezóny dostal zkušený gólman ještě zkušenější posilu. V roce 1968 se po dvou letech nečinnosti nechal přemluvit k návratu do brankoviště devětatřicetiletý Jacques Plante, legenda Montrealu a objevitel brankářské masky. Pověsti o špatném koleni se nezakládaly na pravdě, Plante nakonec vydržel v NHL dalších pět let.

Podivný systém „rotující výhody domácího prostředí“ přisoudil pro začátek série výhodu domácího ledu St. Louis, přestože v základní části mělo o 24 bodů míň než soupeř. Drželo se srdnatě, všechna čtyři utkání s Montrealem prohrálo o gól, z toho dva až v prodloužení.

Do sezóny 1968-69 šli Bluesmani o to hladovější. Právě tenhle ročník byl z prvních tří pro St. Louis nejúspěšnější a dodnes je označován za jeden z nejlepších v klubové historii. V sestavě byli třeba Red Berenson, Al Arbour, Noel Picard, Barclay Plager, Bill Plager, Bob Plager, Jacques Plante, Glenn Hall nebo Jimmy Roberts.

Po základní části první místo v divizi za 88 bodů. V play off hladce 4:0 přes Philadelphii a stejným poměrem přes Los Angeles. Znovu finále. Tam stejný soupeř a bohužel stejný výsledek. Blues opět nestačili ve čtyřech duelech na Montreal. Stejné to bylo o rok později proti Bostonu, kde zrovna začínala nejslavnější éra Bobbyho Orra.

Z tehdejších sestav St. Louis (1967-70) je dnes šest lidí v Hokejové síni slávy: brankáři Glenn Hall a Jacques Plante, obránci Doug Harvey a Al Arbour, útočník Dickie Moore a trenér Scotty Bowman. Bez zajímavosti není, že všichni hráči z oněch tří let byli Kanaďané, až na jedinou výjimku. V sezóně 1969-70 se mihnul sestavou na tři zápasy první Čech v NHL Jaroslav Jiřík. Jeho příběhu se budeme věnovat odděleně.

Blues jsou spolu s Torontem (1938-40) jediným týmem, který prohrál tři finálové série v řadě. Jejich finálová bilance je stále 0:12. Oč chudší na výhry, o to bohatší na vzpomínky.

Vylepšit ji Bluesmani mohou už dnes v noci z pondělí na úterý.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter