Cam Ward: Nejstatečnější kluk, kterého znám

Na populárním webu The Players Tribune se před pár dny objevil velice zajímavý článek, který napsal dlouholetý strážce branky Caroliny Hurricanes Cam Ward, jenž se svým týmem dokonce vyhrál i tu nejcennější trofej. Život hokejisty ale není jenom o hokeji. Ve svém článku píše o svém synovi, povídání je to opravdu pěkné, a tak jsme se rozhodli pro vás tento článek přeložit.

Nedávno jsem byl vystřídán v zápase. Bylo to strašné. Nejhorší na tom bylo, že se to stalo u nás doma. 

Mému synovi Nolanovi je pět let a miluje, když spolu doma hrajeme hokej na malé branky. Kdyby to mělo být na něm, hrál by každý den. Máme zvyk, že před začátkem každého zápasu si vybereme týmy, za které budeme hrát. Má magnetky s logy všech týmů NHL, které dává na tabuli se skóre.

Vždycky si vybírá jako první. Obvykle si vybere Dallas Stars. Z nějakého důvodu je má rád. Ale tentokrát si vybral tým svého taťky. 

„Budu Hurricanes!“ řekl.

A já na to: „Fajn, kámo, kdo dneska chytá?“

„Hmmm… Cam Ward.“

Taťka začíná v brance. Pěkně. Hrajeme na to, kdo dá jako první pět gólů. Celou dobu komentuje, jako by byl komentátor. Opakované záběry jsou samozřejmostí.

„Skinner má puk… střílí… dává góóól!“

Vede nade mnou 4:1, když znenadání dám gól, abych trochu zmenšil debakl na 2:4. Bere si timeout!

„Hurricanes mění gólmana,“ říká.

„Cože?“ divím se.

„Jo, střídáme. Eddie Lack jde do hry.“

„Kámo, vedeš 4:2, nechápu to. Proč střídáš Cama Warda?“

„Promiň, trenér chtěl střídat.“

„Ale taťka byl…“

„Lack jde do brány.“

Začíná se protahovat, jako by byl Eddie, který se chce rozehřát ze střídačky. 

Taťku vystřídali, když jeho tým vedl. Tak co budu dělat?

Řekněme, že taťkovi se trochu podařilo otočit zápas na 5:4. Promiň, Eddie.

Pro mnoho otců jsou takovéto momenty rutinou. Mnoho dětí miluje hrát tenhle hokej. Mnoho dětí vyrůstá s tím, že komentují zápasy. Ale pro mě fakt, že slyším svého syna hlásit góly, je něco, co nikdy nebudu brát za samozřejmost. 

Jeden z nejšťastnějších dnů života pro mě byl, když se mi narodil syn. Díkuvzdání 2010. Byl jsem strašně natěšený, ale neměl jsem tušení, na jaké horské dráze emocí budeme.

Cody, moje žena, mi volala z nemocnice den po tom, co se narodil Nolan. Tou dobou jsme byli s klubem v Bostonu. Už z jejího tónu hlasu jsem věděl, že něco není v pořádku. Řekla mi, že Nolan neuspěl na zvukovém novorozeneckém testu, ale doktor prý řekl, že se to děje pořád.

„Možná má v uších tekutinu,“ řekl.

Když novorozenec selže u testu na sluch, je automaticky za nějaký čas pozván na další zkoumání.

Má žena vzala Nolana na další testování a snažila se být pozitivní. Doktoři podrobili Nolana řadě testů a vypadali optimisticky. Po ukončení jí řekli: „Vše vypadá velmi dobře, jděte domů, kdybychom na něco přišli, okamžitě vám zavoláme.“

Ale hned poté, co došla domů, zazvonil jí telefon od doktorů. Má žena je jediná, která dokáže popsat, co se poté stalo.

Cody:

„Dobrý den, paní Wardová, mohla byste, prosím, znovu přijít s Nolanem. Chceme udělat ještě pár testů.“

I když mi takhle zavolali, myslela jsem, že je vše v pořádku.

Když jsem ho dovezla zpět, doktor se zastavil uprostřed testu a podíval se na mě. Řekl mi něco, na co do konce života nezapomenu.

„Chcete zavolat vašemu manželovi?“

Řekla jsem: „Právě trénuje.“

„Já vím, i přesto by bylo možná nejlepší, kdyby zde byl.“

„Teď je na hokejovém tréninku, prostě nemůže…“

Málem jsem se zhroutila. 

Cam:

Je po tréninku, někdo mi volá.

Má žena mi říká něco, čemu se mi nechtělo věřit. Řekla mi, že Nolan selhal u dalšího testování. 

Náš syn byl hluchý. 

Byl jsem mimo, nevěřil jsem tomu, nechtěl jsem to přijmout.

Vzali jsme Nolana do UNC Medical Center na další testování, kde nám potvrdili, že je úplně hluchý. Neslyšel vůbec nic.

Nedokázal jsem pochopit, jak je to vůbec možné. Těhotenství bylo klidné. Porod byl bez komplikací. V našich rodinách nemáme se sluchem problémy. Cody a já jsme podstoupili genetické testy a všechny vyšly negativně. Řekli nám, že to byla spontánní genetická mutace.

I po diagnóze jsem tomu nevěřil. Někdy, když Nolan spal ve své postýlce, jsem k němu přišel a zatleskal hned vedle jeho ucha. Nic. Zatleskal jsem nejvíce, jak jsem mohl, jen abych viděl aspoň malou reakci, že mě slyší. Ale on jen spal.

Po dalších testech, které ani nedokážu spočítat, nám nakonec specialista z UNC řekl, že existuje pro Nolana kochleární implantát a že bychom to měli zvážit. 

Kochleární implantát? Nikdy jsem o tom neslyšel. Doktor nám vysvětlil, že je to elektronický přístroj, jenž přenáší zvukové signály do mozku. Bylo by to implantováno dovnitř do ucha. Venku má být procesor umístěný magnetem na jeho hlavě. Jakoby mikrofon, který zachytává všechny okolní zvuky a následně přeposílá signál do elektrod v hlemýždi (kochlea), což stimuluje sluchový nerv. 

Všechna ta terminologie mi zamotala hlavu a pořád zamotává.

My jsme však byli ochotni podstoupit vše, co by našemu synovi pomohlo slyšet, že ho milujeme. I přesto, jak moc by to mohlo být těžké.

Nolan měl devět a půl měsíce, když podstoupil operaci na jeho pravém uchu. Nic vás nepřipraví na to vidět své dítě podstupovat takové procedury. Vše však probíhalo bez komplikací, a tak jsme ho ten samý den odvezli z nemocnice domů.

Otázkou bylo, co máme čekat?

Bylo v tom tolik nejasností. Nezapomínejte, že Nolan devět a půl měsíce neslyšel žádný zvuk. Moje žena… Nejde ani popsat, jak moc toho pro Nolana udělala. Já hrál hokej a ona s ním pracovala celý den. Seděla s ním a opakovali si každičký zvuk. Nevěděl jsem, kolik je práce s učením řeči. Ve vývoji dítěte je tolik věcí, které považujete za samozřejmost.

Musíte dělat ve svém hlasu výkyvy, takže musíte mluvit v různých hloubkách a různě hlasitě. Všechny zvuky byly jen „ba-ba-ba, bo-bo-bo, bee-bee-bee.“ Museli jsme na všem pracovat od základů, abychom vše dohnali.

Ale Nolan nepolevoval a učil se. Jednoho dne, kdy už mu byly dva roky, jsem dostal nejlepší zprávu vůbec. Samozřejmě jsme byli s týmem pryč a já byl na hotelu, když mi žena poslala video, jak Nolan sedí na dětské židličce. Slyšel jsem ji mimo záběr extrémně nadšenou. 

„Nolane, co jsi to řekl? Co jsi řekl?“

„Miuju tě,“ zamumlal. 

Wow, prostě wow!

„Řekni to znova! Co jsi řekl, Nolane?“

„Miuju tě.“

Když jsem dostal tohle video, byl jsem na měkko. Jako hokejový hráč jste od své rodiny často pryč a občas vám uniknou velké momenty, jako byl tento. Mít možnost vidět a slyšet tento moment, i když pouze přes telefon, bylo něco neuvěřitelného. Ještě rok před tím Nolan nemohl slyšet, že ho milujeme. Teď nám to říká on sám. 

Nemohl jsem se dočkat, až se dostanu domů a uvidím to na vlastní oči.

Brzy přidával další a další slova. A já dostával pořád více a více podobných videí. 

Přesto trvalo nějakou dobu, než jsem si zvykl vidět na Nolanovi procesor. Jako otec jsem se obával. Kdyby si mohl vybrat, chtěl by ho na sobě mít? Bude si moct nasadit hokejovou helmu, aniž by mu procesor upadl? Bude s tím moct skočit do bazénu?

Jenže tohohle jsem se bál jenom já. Nolan neměl ani ponětí, že se něčím liší, protože se nelišil. Teď mu je pět let, ve školce exceluje. Čte i mluví na úrovni svého věku. Jasně, občas se ho zeptají: „Co to máš na hlavě?“ A on jednoduše odpoví: „To je můj procesor. Pomáhá mi slyšet.“

V minulé sezoně jsme se já s mou ženou dívali na náš zápas v televizi, byli jsme přitulení. Zčistajasna se k ní Nolan otočil a povídá: „Když vyrostu, chci být jako táta.“

Řekla: „Fakt? Budeš brankář?“

„Jo, budu chytat za Hurricanes. Ale nebudu mít na hlavě procesor, protože ho nemá ani táta. Takže ho mít nebudu.“

Okamžiky, kdy mu musíte říct, že pokud chce slyšet, tak ho na hlavě musí mít, jsou opravdu těžké. Ale má žena mu to vysvětlila skvěle.

„No, víš, jak maminka musí nosit brýle, aby mohla vidět? Tak ty musíš nosit procesor, abys slyšel. Nic na tom není, prostě to musíme nosit.“

Chvilku mlčel, aby to pochopil.

Pak řekl: „Aha, dobře.“

A zase se díval na zápas.

Naše emoce jsou někdy možná dole, ale on na tom nic nevidí, prostě jde dál. Ve skutečnosti je v tom mnohem lepší než já. Někdy se prostě zastavím a řeknu si, proč zrovna Nolan.

Vždy mě to uvnitř bolí, když vidím, že mu něco nejde.

V den, kdy jsme šli poprvé koupit jeho první hokejovou helmu, byl plný očekávání. Měl to být den, který pro nás měl být velký a veselý. Ale očekávání se proměnilo v slzy, když jsme zjistili, že procesor se pod helmu prostě nevleze.

Nakonec jsme vyřízli z helmy trochu pěny, aby si ji mohl nasadit. Trápilo mě vidět ho rozrušeného. Dusil jsem v sobě pocity. Věří, že dokáže vše, na co si pomyslí. Stejně jako já.

Hokej je jeho štěstí. Miluje ho.

Nejradši na světě má, když se mnou může jít po zápase nebo tréninku do šatny. Taky to mám rád. Mluví se spoluhráči a myslí si, že je cool. Pak jde do posilky a dělá ty svoje ninja věci.

„Chlape, je čas jít.“

„Ale tati, já potřebuju makat.“

Je to k nezaplacení.

Během našich domácích zápasů bývá během rozcvičky Nolan v rohu za sklem. Miluje to, protože si vždycky jako první plácne s Jeffem Skinnerem, jeho hrdinou. (Nosí dres Skinnera na většinu zápasů. Buď jeho, nebo Justina Faulka. Můj na sobě moc nemá, ale jednoznačně jsem na třetím místě.)

Jednu dobu si myslel, že čím vyšší číslo na dresu máte, tím lepší jste. Jakože tým dává nejvyšší čísla nejlepším hráčům. Když hrajeme proti Capitals, říká: „Tati, jak jako chcete dneska vyhrát? Jejich brankář má číslo 70, ty máš 30. Je vážně dobrý.“

Je to sranda. Po zápase přijdu domů a Nolan mi říká: „Tati, vážně by ses měl víc snažit chytit ten puk.“

Díky, kamaráde, píšu si to.

V loňském posledním domácím zápase mě Nolan trochu překvapil svým nápisem. Podíval jsem se na jeho obvyklé místo v rohu a viděl jsem velký nápis: DO TOHO, TATI, DO TOHO! VŠECHNO POCHYTEJ!

Když vidím Nolana a vidím, jak hru miluje, přivádí mě to zpátky do mého dětství, kdy mi bylo stejně jako jemu. Neskutečně jsem měl rád být s tátou v kabině, i když to byla pouze taková sranda liga. Myslel jsem, že to bylo to nejlepší. Když jsem vyrůstal, táta mi říkal: „Čím víc tě to baví, tím lepší odvádíš práci.“

Říkal tomu zlaté pravidlo.

Abych byl upřímný, držet se takového pravidla může být někdy těžké, když se musíte srovnávat se stresem, jenž je spjatý s vaší prací. Ale Nolan, v pouhých pěti letech, je ukázkou tatínkova pravidla. Děti jsou odolnější. Žijí teď a tady. Jen se baví. Nolan mi to připomíná pokaždé, když se na něj podívám. 

Minulý měsíc mi znova připomněl, jak silný je.

Na podzim se bude chystat do školky, a tak jsme se rozhodli, že je pravý čas na to, aby se dal implantát i do druhého ucha.

Jedna z věcí, která Nolanovi dělá problém, jsou velké prostory, kde jsou davy lidí. Protože měl procesor jen na pravém uchu, mohl vás slyšet, ale ne vždycky dokázal říct, odkud ten zvuk jde. Druhý procesor mu to snad ulehčí, ale bude potřeba další operace.

Tentokrát to bylo jiné, už nebyl mimino. V pěti letech lépe rozuměl, co se má dít. Měl jít na operaci, když z ničeho nic zpanikařil. Má žena musela jít na operační sál a uklidnit ho, než začala působit anestezie. Nedokázal jsem si to představit.

Přemýšleli jsme, jestli nám to nebude mít za zlé, jestli ho to nebolí.

Po pár hodinách za námi přišel chirurg a řekl, že šlo všechno skvěle. 

Když jsem se šel podívat na Nolana, vzbudil se… A víte, co udělal?

Zeptal se mě na jeho iPad, chtěl si zahrát jeho oblíbenou hokejovou hru.

Neuvěřitelné.

Zase chtěl hrát hokej, zase byl šťastný. Pokud bych byl na jeho místě, sténal bych a stěžoval si několik týdnů. Snažil bych se to co nejvíc využít.

Když se poprvé dozvíte o tom, že je váš syn hluchý, máte obavy, jestli bude “normální dítě“. Ale co je na této horské dráze emocí, na které jsme pět let, tak úžasné, je to, že Nolan není jenom normální dítě. Je něco mnohem víc. Nikdy si nestěžuje. Nedívá se na sebe jako na někoho jiného. Je nejstatečnější kluk, kterého znám.

Když jsem měsíc zpátky prodloužil smlouvu s Carolinou, Cody i já jsme byli velmi šťastní. Upřímně – představa jít na trh volných hráčů s tím, že bych se stěhoval někam jinam, je strašná. Pro mě je to něco víc, než jen podepsat s týmem. Raleigh se stal naším domovem, chci tu být a vyhrávat – a právě tady Nolan potřebuje být. 

Doktoři v UNC mi umožnili mít schopnosti mluvit s mým synem a jemu slyšet mě – třeba jak se bavíme, když ho ukládám do postele, jak se dneska měl. Nemůžu vyjádřit slovy, jak jsme těmto doktorům a jeho logopedce, kteří jsou zároveň vždy nablízku, což je pro Nolana velmi důležité, vděční. Naštěstí ve mě a mé schopnosti Hurricanes věřili a chtěli mě zpátky.

Takže po té, co jsme to podepsali a bylo to oficiální, dával jsem Nolana do postele a rozhodl jsem se mu oznámit tuhle novinu. Když byl v minulé sezoně vyměněn Eric Staal, byla to velká věc, protože se Nolan s jeho syny opravdu skamarádil. Museli jsme jim říct, že se stěhují do New Yorku. Takže Nolan už se trochu obeznámil s tím, jak to v hokeji chodí.

Sedl jsem si na jeho postel a řekl: „Hádej co, kámo? Taťka dneska mluvil s týmem a má pro tebe dobré zprávy.“

Řekl: „Zůstáváme v Carolině?“

„Jo, chlape, zůstáváme.“

„Super.“

Na řadu přišla dramatická pauza. Pak řekl…

„Ale až tu skončíme, mohli bychom jít hrát za Stars?“

 

*Fotografie pochází z rodinného alba.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter