Adam Oates: Co všechno mě naučil Gretzky

Možná i díky několikaleté lakrosové zkušenosti spatřil světlo hokejového světa hráč s tak šikovnýma rukama. Adam Oates byl v roce 2012 uveden do Hokejové síně slávy, ale rytina jeho jména na Stanley Cupu není, přestože Oates v NHL odehrál neuvěřitelných 19 sezón. Během své obdivuhodné kariéry nasbíral přes 1400 bodů, o své zkušenosti spojené zejména s Waynem Gretzkym se nyní legendární hráč a trenér podělil se čtenáři The Players‘ Tribune.

Před mým prvním nováčkovským rokem v NHL vzal táta filmový pás a pustil mi sestřih nejlepších momentů Waynea Gretzkyho. Nechápal jsem, jak to všechno dělá. Bylo to v roce 1985. Neměli jsme žádné počítače. Pokud jste si chtěli udělat podobné sestřihy, museli jste sáhnout po filmovém pásu. Táta byl technik, takže dokázal hravě poskládat několik Gretzkyho akcí na nahrávací systém Betamax.

Pamatujete si BETA kazety? Pokud ne, požádejte své rodiče o svatební video.

Asi si říkáte: To je impozantní. Čtyřminutové video s Gretzkyho nejlepšími momenty, podobné, jaké jsem viděl na YouTube. To bylo od táty velice pěkné.

Jenže to video nemělo čtyři minuty, ale čtyři hodiny.

Táta nechtěl, abych si všímal pouze gólů. Nabádal mě, abych si všímal maličkostí, které z Gretzkyho dělají tak brilantního hráče – hlavně jeho pohyb na ledě a přihrávky.

Tehdy v létě jsem ten pás zhlédl minimálně padesátkrát, abych zjistil, co dělá „Gretz“ jinak než ostatní. Během prvního měsíce a půl jsem nedokázal uvěřit tomu, co vidím. Říkal jsem si: Co mi uniká? Jak ten puk dokázal přihrát skrz tak malou mezírku? Tak pomalu a elegantně.

 

Celá Gretzkyho magie spočívala v tom, jak si dokázal soupeře připravit. Wayneova práce nohou při míchání s pukem na místě byla stejně impozantní jako jeho rychlost, když uháněl po křídle. Proto mi přijde směšné, když dnes slýchávám, že hokej je pouze o rychlosti, velikosti a síle. Fanoušci si myslí, že začne padat více gólů pouze po provedení několika opatření. Větší kluziště? Menší brankářská výstroj?

Myslím, že řešení je mnohem jednodušší. Učme se od Gretzkyho. Hokej je o šikovnosti a chytrosti.

Neberte mě špatně, hokej se samozřejmě od osmdesátých let, kdy jsem sledoval Wayneovy legendární momenty na filmovém pásu, změnil. Máme mnohem více informací o správné sportovní životosprávě, máme kompozitové hokejky – v těch speciálně je obrovský rozdíl, hlavně v rychlosti střely.

Pokud si ale liga myslí, že nepadá hodně gólů kvůli velikosti kluziště nebo brankářské výstroje, pak s ní musím nesouhlasit. Mimochodem, pokud bychom provedli výše zmíněná opatření, vedlo by to akorát ke zraněním, a to v obou případech.

Měli bychom si všímat něčeho jiného. Dnes je v hokeji hodně vynikajících bruslařů, a to hlavně díky úrovni tréninku. Je tu ale čím dál méně hráčů, kteří u hokeje používají hlavu a mají šikovné ruce, což je činí tvůrci hry.

Osobně si myslím, že svůj nejlepší rok jsem zažil ještě ve staré Boston Garden. Když se podíváte na zápasy z Olympijských her, zjistíte, že větší kluziště a více prostoru vám nezaručí více gólů.

Proč? Protože dnes jsou všichni skvělí bruslaři. I obránci, kteří po ledě mnohdy doslova létají.

Jenže to není vše pouze o rychlosti. O čem tedy? Odpověď nalezneme na tom mém filmovém pásu. Po hodinách sledování Gretzkyho akcí jsem si všiml, že „The Great One“ na sebe vždy natáhne obránce. Chce je mít ve své blízkosti. Umí zpomalit, natáhnout na sebe obránce, tím je dostane z jejich pozic a může uvolnit spoluhráče.

 

Možná to bude znít zvláštně, ale přirovnal bych jej k Messimu. Messi je dobrý, když dostane prostor. Ale je neskutečné, co dokáže vymyslet, když je obklopen obránci.

Když se podíváte na tvůrce hry, tak uvidíte, že nejsou nejlepší bruslaři, ale mají šikovné ruce a dělají správná rozhodnutí. Jaromír Jágr nasbíral ve čtyřiačtyřiceti letech 65 bodů. Jak je to možné? Protože Jágr je klasický tvůrce hry. Rozdělí kluziště na dvě části, natáhne na sebe obránce a uvolní spoluhráče. Přesně jako Gretzky.

Chtěl bych mít v týmu hráče jako je Joe Thornton. Ten dostane puk na hokejku pětasedmdesátkrát za zápas a dokáže jej vést a udržet na hokejce i s armádou protihráčů na zádech. Claude Giroux? Ten by dokázal míchat s pukem i v telefonní budce. Tito hráči nepotřebují větší kluziště.

Díky větším kluzištím je snazší zavést puk do útočného pásma. Ale je obrovský rozdíl mezi tím, jestli se do útočné třetiny jen dostanete, nebo jestli se tam i dokážete udržet. Uvedu na příkladu. Při přesilovkách 5 na 3 je na ledě hrozného prostoru, přesto však není jednoduché vstřelit gól, jelikož bránící hráči se zpravidla stáhnou do malého prostoru před bránou, aby blokovali střely. Kluziště může být široké 10 nebo 100 metrů, na tom nezáleží. Záleží na tom, jak si hráči poradí s obránci v malé zóně, v níž se odehrává hra.

Zamyslete se nad tímto: Chicago nemá problém se skórováním. Dallas také ne. Washington jakbysmet. Proč? Protože dokáží naplno využít potenciál svých šikovných hráčů, kteří jsou ve spojení s vhodnými spoluhráči ohromně nebezpeční.

Přemýšlejte nad tím. V Chicagu hraje hráč, který nemá ani 180 centimetrů, váží 79 kilogramů, a přesto dokáže zaznamenat 26 zápasů se získaným bodem v řadě. Proč? Protože Patrick Kane je nesmírně šikovný hráč, kterého vede trenér, jenž mu nijak nezasahuje do jeho hry.

Nesnažím se nijak kárat ostatní trenéry, ale myslím si, že dobrý trenér musí najít tu správnou cestu mezi herní volností a začleněním do herního systému. Je tu hodně skvělých hráčů, kteří nejsou žádní obři, ale jsou vynikající tehdy, kdy mohou hrát svoji hru.

To je teď jeden z mých úkolů. Snažím se trenérům vštěpovat do hlavy, že musí dát hráčům herní svobodu. Problémy nastávají už v žákovských kategoriích. Trenéři chtějí vyhrávat, to na jednu stranu chápu. Ale oni by měli hlavně dohlížet na to, aby mladí hráči rozvíjeli své dovednosti. Měli by se u mladých hráčů snažit zdokonalit práci s holí, zejména u těch menších.

Když to budou dělat a někdo z těch mladých hráčů to dotáhne do NHL, bude vědět, jak se má pohybovat, aby mohl tvořit hru. Bude se umět pohybovat na malém prostoru. Bude mít na ledě přehled.

Každý tým má svého trenéra gólmanů, že? No a každý trenér gólmanů probírá a zdokonaluje u svého svěřence každou drobnost.

Týmy z NFL mají speciální trenéry na každou pozici. Mají trenéry pro quarterbacky, pro running backy i pro wide receivery.

V základní sestavě máte většinou čtyři centry, kteří v některém ze zámořských týmů dohromady vydělají klidně i 20 milionů dolarů. Myslím si, že se začíná projevovat snaha o rozvoj hry tím, že se používá více trenérů, kteří se specializují na jednotlivé posty nebo typy hráčů.

Tom Brady získává rady od hlavního trenéra, ale poté má i speciálního osobního trenéra na výživu a dalšího na rozvoj individuálních dovedností. Proč nemá Sidney Crosby – nebo jakýkoli jiný hráč – podobný speciální trenérský tým, který by mu výrazně pomohl ve zlepšení?

Dnes má mnoho týmu z NHL trenéra brankářů, kondičního trenéra a tři asistenty. Sezóna je dlouhá a náročná, a tak nemůžete stále pracovat pouze na individuálních dovednostech, musíte svůj trénink začít specializovat.

Hodně cvičení, které jsem jako trenér praktikoval, jsem dělal už s Brettem Hullem v dobách, kdy jsme spolu hráli za St.Louis. A, mimochodem, „Hully“ byl jedním z nejchytřeji hrajících hokejistů v historii.

Když jsem Bretta poprvé potkal, skvěle jsme si sedli na ledě i mimo něj. Všechno jsme dělali spolu. Cestovali jsme spolu a spali jsme spolu na stejných pokojích při venkovních zápasech. On byl střelec, já byl nahrávač.

Alexander Ovečkin a Nicklas Backström - dva hráči, které jsem trénoval ve Washingtonu, mi připomínají mě a Bretta. Ovečkin je střelec, obrovská hvězda a „Backy“ tichý pracant a tvůrce hry.

Takže hodně věcí, které jsme dělali s Brettem, chci praktikovat i v dnešním hokeji.

Napadla mě jedna nenápadná dovednost, která může být velice důležitá. Schopnost zpracovat puk, který letí podél mantinelu. Kolikrát se to během zápasu stane? Obránci sbírají puky za bránou, poté se musí uvolnit a puk rozehrát. Problém je v tom, že puk má tvar kruhu, takže neustále zvláštně a nečekaně odskakuje. Hráči se s podobnými situacemi musí vypořádávat v zápase nesčetněkrát. Hokejisté, kteří jsou šikovní natolik, že puk dokáží vždycky zkrotit a mají ho pod kontrolou, svému týmu ohromně pomáhají, i když to není na první pohled vidět.

Všichni se soustředí na tempo hry, ale realita je, že polovina zápasu se odehrává v rychlém tempu a druhá polovina je pomalá. Samozřejmě jsou tady situace, kdy musíte zabrat a vrátit se podpořit obranu, ale pak jsou pasáže, kdy se puk jenom točí v útočném pásmu a hráči víceméně pouze stojí. To jsou situace, v nichž vyniká Jágr, bratři Sedinové nebo Backström.

Po několika dnech strávených sledováním filmového pásu s Gretzkyho nejlepšími momenty jsem se naučil, jak ohromně důležité je poslat dobrou přihrávku tak, aby se puk klouzal po ploše a nepostavil se na hranu. Pokud to dokážete – z forhendu i z bekhendu – pak se naučíte hledat ty mezírky mezi soupeřovýma nohama nebo pod hokejkou. Když to dokážete, přihrávka je rychlejší a svižnější a pro střelce mnohem jednodušší, protože může vystřelit, aniž by se musel prát s nevyzpytatelnými odrazy.

Myslím si, že hokej je ve skvělé éře. Hráči dnes musí makat a musí rozvíjet své schopnosti. Poté jsou k vidění hráči, kteří vás ohromí jako Backström.

Koukněte na ten jeho přehled. Sledujte jeho pohyb nohou. Sledujte jeho pohyb hlavou. Sledujte vynikající křižnou přihrávku bekhendem. Sledujte, jak si pohrál s oběma obránci.

 

Je tam k vidění to Gretzkyho kouzlo.

Zatím jsem neměl nikdy příležitost říct Wayneovi o tom pásu, přestože jsme spolu moc tichých momentů nezažili. Ale měl jsem tu čest proti němu hrát a byl pro mě více než idolem.

Mým cílem je tohle všechno přenést na dnešní hráče. Dnes máme mnoho skvělých technologických prostředků, díky kterým můžeme zlepšit efektivitu tréninku. Ale když chcete hráče naučit to, co dělali Gretzky, Hull nebo Jágr, nepotřebujete nejnovější posilovací stroje ani iPady. Můžete to všechno vidět na starém filmovém pásu.

Adam Oates

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter