Z předpeklí k nebeským výšinám. Špatný rok Samiho Sala by mohl dostat zlatou tečku

„Bylo to nejtěžší zranění, jaké mě kdy postihlo. Nejen fyzicky, ale hlavně mentálně,“ vrací se šestatřicetiletý zadák k nehodě z florbalového zápasu. „Bylo to tak vážné, že jsem se strachoval, jestli budu ještě moci pořádně chodit. Uvažoval jsem o konci kariéry.“

Kvůli operaci a následné rehabilitaci vynechal rodák z Turku celý přípravný kemp Canucks a navíc prvních 52 utkání sezóny. K týmu se opětovně připojil až ve druhé únorové dekádě, ale tím ještě výčet jeho trápení neskončil. V prvním kole play off s Chicagem odstoupil na počátku šestého zápasu, do sedmého nezasáhl vůbec a nezahrál si ani v prvních čtyřech utkáních další série s Nashvillem.¨

„O Vánocích už jsem začínal dostávat pocit, že se můžu vrátit zpět v plné síle. Noha mě už vůbec nezlobila, ale věděl jsem, že to bude chtít ještě nějaký čas, než budu moci začít naplno trénovat s ostatními,“ vzpomíná na chvíle, kdy se jeho smýšlení začalo převracet do pozitivnějších tónin.

Semifináloví protivníci ze San Jose se měli vbrzku přesvědčit, jak nepříjemnou překážkou pro ně dvojnásobný olympijský medailista bude. V prvních dvou zápasech ještě Salův ice-time nepřekročil devatenáct minut, ale v dalších dvou už vystoupal o pět minut výše. V neděli se seveřan podílel na vítězství 4:2 dvěma brankami při dvojnásobné početní výhodě a jednou asistencí. O dva dny později, kdy poslední duel dospěl až do druhého prodloužení, strávil na ledě 32 minut a 17 sekund, více než všichni Žraloci s výjimkou Patricka Marleaua.

Motivace v podobě postupu do finále byla obrovská. „Bylo by nádherné, kdyby se nám podařilo zvítězit i ve finále. Před několika měsíci bych se něco takového neodvážil ani pomyslet. Připadal jsem si, jako bych zdolával Mount Everest. Od prvního dne po operaci jsem postupoval malými krůčky, bruslit jsem začal až v prosinci. Dny, někdy i týdny jste neviděli žádné zlepšení,“ popisuje těžké okamžiky Sami Salo.

Před návratem na kluziště National Hockey League se začátkem února ještě rozehrál ve třech utkáních nižší soutěže AHL, to už bylo jasné, že Kosatky s ním mohou počítat. Nezdolnost zkušeného Fina byla inspirací k lepším výkonům i pro jeho kamarády.

„Prošel si složitou cestou, kterou pořádně neocení nikdo, kdo něco podobného nezažil,“ říká kolega z obrany Kevin Bieksa, jenž se dokázal vrátit do hokejového kolotoče po vážných zraněních nohy dokonce dvakrát. „Přijít o přípravný kemp a naskočit až v půlce sezóny, kdy jsou ostatní plně rozehraní, to je velmi náročné. Jsme rádi, že ho tu máme. Vnesl klid do našich zadních řad tím, že každý večer podává stabilně dobré výkony.“

Medaili za chrabrost by svému svěřenci udělil také hlavní kouč Alain Vigneault. „Není to už žádný mladík. S přihlédnutím k jeho věku jsme měli obavy, jestli se zvládne po tak těžkém zranění dobře připravit. Sami nám ukázal, jak moc je oddaný hokeji,“ připojuje se ke chvále šéf lavičky Canucks. „Uvědomil si, že už nemusí víckrát dostat šanci bojovat o nejcennější trofej. To bylo jeho největší motivací.“

Od poukázky na prsten za vítězství ve Stanley Cupu dělí Samiho Sala čtyři vítězství. Takhle blízko ještě nikdy nebyl, ale dobře ví, že poslední kroky bývají nejtěžší. Co bude dál, ať už putování skončí jakkoliv, to v tuto chvíli neřeší, ačkoliv mu v létě končí smlouva. Myšlenky na konec kariéry byly jen plodem negativního myšlení v době nemoci, při dobrém zdravotním stavu se odkládají do šuplíku.

„Uspořádal jsem si to v hlavě, chci hrát dál. Čas ukáže, kde to bude. Vancouver máme já i moje rodina rádi, ale nejsem si úplně jistý, jestli budu pokračovat u Canucks,“ říká obránce, který kromě Vancouveru okusil v NHL hokejový chlebíček už jen v Ottawě, která ho v roce 1996 draftovala v devátém kole.