Chris Chelios: Jediný opravdový profesionál

Chris Chelios je zkrátka unikát. Nezdolný bojovník a tréninkový šílenec. Kdysi v nadsázce tvrdil, že vydrží hrát do padesáti. Moc mu k tomu nescházelo. Významným způsobem pokryl hned tři hokejové dekády. V Montrealu začínal v sezóně 1983-84 a strávil tu sedm let. Dalších devět sezón přeskakoval mantinely v Chicagu, o jednu víc přidal v Detroitu, kariéru zakončil v Atlantě. S odchodem Cheliose ztrácí NHL jednoho z největších profesionálů, jakého kdy měla.

Pozvolný začátek

Christos Kostas Tselios se narodil 25. ledna 1962 řeckým přistěhovalcům v Chicagu ve státě Illinois. Odmalička vynikal pracovitostí a trpělivostí, jeho dětským vzorem byl Stan Mikita. Trpělivý přístup prokázal už v pubertálních letech, kdy byl odmítnut hned několika kluby. Skautům se nezdálo jeho bruslení ani vedení puku. Co přehlédnout nešlo, byla bojovnost. Především díky ní se na začátku osmdesátých let uchytil v mužstvu Moose Jaw Canucks.

Už tehdy projevoval subtilní mladík horkou řeckou krev. S protivníky se nepáral, hrál tvrdě a byl často vylučován. Zaujal však také výbornou střelou. Po odchodu z Moose Jaw strávil dva roky na University of Wisconsin, poté rok s americkým národním týmem (skládal se tehdy výhradně z hráčů mimo NHL). Následoval povolávací rozkaz do Montrealu, který ho v roce 1981 jako čtyřicátého celkem draftoval. Na velkou šanci čekal skoro tři roky.

Vítězná dynastie Habs byla sice už dávno minulostí, přesto se tu pořád bylo od koho učit. Útok táhli Lafleur, Tremblay a Gainey, v obraně zaučoval eléva urostlý Larry Robinson. Od sezóny 1984-85 už byl Chelly trvalou součástí zadních řad Canadiens, což dobře dokumentuje 64 bodů (9+55) v 74 zápasech. Šlo o třetí nejlepší bodový zápis Habs a suverénně nejlepší výkon mezi beky!

Agresivní, aktivně bruslící zadák postupně sám dorostl do role mentora. Vedle jiných se po jeho boku učil třeba střelec zlaté branky z Nagana, český emigrant Petr Svoboda. Vrcholem působení v kanadském klubu byl zisk Stanley Cupu z roku 1986, prvního v Cheliosově kariéře. Druhý přidal v roce 2002 v Detroitu. Z individuálního hlediska dosáhl Chelly během montrealského působení vrcholu v roce 1989, kdy mu byla udělena James Norris Trophy pro nejlepšího obránce soutěže. Další dvě (1993, 96) zvedl nad hlavu později v Chicagu.

Přestěhoval se sem v roce 1990, kdy byl spolu s druhou draftovou volbou vyměněn za Denise Savarda. Vrcholem chicagského období byla druhá sezóna 1991-92, zakončená finálovou účastí ve Stanley Cupu. Ke smůle Černých jestřábů kulminovala tou dobou i forma pittsburghských Tučnáků, kde se zformovala silná generace Lemieuxe, Stevense, Toccheta, Murphyho, Barrassa, doplněná začínajícím Jágrem.

V rodném městě každopádně prožil možná nejsilnější období kariéry, jakkoli je něco takového na ploše šestadvaceti let v NHL obtížné určit. Mike Keenan měl tvrdé a disciplinované hokejisty rád, Chelios patřil k jeho oblíbencům. Všestranný bek dostával prostoru, že by to jiného zabilo. V důležitých zápasech hrál pod Keenanem i těžko uvěřitelných 35-40 minut.

„Byl to nejlepší bek, který přede mnou kdy hrál,“ vzpomíná ve své biografii Dominik Hašek. „Rychlý a obratný, se skvělým startem. Dokázal napadat v útočném pásmu, ale první se vrátit zpátky. Nikdy si nehrál na takový ten americký typ ušlechtilého lídra, co má proslovy k mužstvu, ale všichni jsme ho respektovali.“

Podobnou poklonu složil Cheliosovi při svém prvním odchodu do důchodu v roce 1997 i Mario Lemieux. Na otázku, kdo byl nejlepším brankářem, obráncem a útočníkem, proti nimž kdy hrál, tehdy odpověděl: „Hašek, Chelios, Gretzky.“

Tréninkový maniak

Hrát proti šlachovitému Američanovi často bolelo. Nebyl to bůhvíjaký vazoun, tělo si ale udržoval v dokonalé kondici. Tréninkové dávky, mezi než patřil třeba rotoped v sauně či pilování dynamiky a síly takové intenzity, že by ho nedali ani o patnáct let mladší spoluhráči, jsou všeobecně dobře známy. Přestože měřil jen 185 centimetrů, nikdy se nebál postavit urostlejším protihráčům.

Ken Holland v této souvislosti nedávno vzpomínal na legrační setkání s „hokejovým tesařem“. Jednoho dne přišel do sauny a spatřil Cheliose, jak sekerou připravuje ve dřevěné stěně čtvercový prostor. Šlapával tu na svém oblíbeném rotopedu a aby se přitom nenudil, vsadil si do stěny televizi. „Většina čtyřicátníků by přitom dostala infarkt,“ hrozil se Holland.

Podobně se vyjádřil i Kris Draper, sám fyzicky výborně připravený hokejista, který si s Chellym svého času jednu „horkou“ tréninkovou jednotku zkusil. „Byl tam dvacet minut,“ vzpomínal nechápavě. „Já po pěti minutách myslel, že umírám. Plíce mi hořely a on v tom vydržel dvacet minut…!“

Ve finále Kanadského poháru 1991 se dostal do křížku s vycházející svalnatou hvězdičkou Ericem Lindrosem. Osmnáctiletý benjamínek, historicky první účastník Canada Cupu bez předešlé zkušenosti z NHL, měl ještě z ostřílenějšího mazáka respekt, o pět let později už to bylo jiné. Na Světovém poháru 1996 si po vzájemné potyčce vyloučení Lindros a Chelios dávali verbálně co proto ještě na trestné lavici.

„Způsobem přípravy ovlivnil spoustu z nás, udělal z nás lepší lidi i lepší hokejisty,“ uznal na rozlučkové tiskové konferenci Draper. „Byl připraven každý den. Hrát NHL v pětačtyřiceti a víc letech, zvlášť při její dnešní rychlosti, velikosti a síle některých kluků, jen podtrhává oddanost, s jakou tenhle sport dělal.“

Sám oslavovaný veterán nedělá ze svých výkonů vědu a přisuzuje je hlavně výborným spoluhráčům. Určitý význam stylu přípravy však připouští. „Myslím si, že mám svůj vlastní systém,“ přiznal před lety. „Velmi tvrdě trénuji a hraji neúnavně v každém zápase. Navíc jsem měl vždycky štěstí hrát ve výborných mužstvech, kde bylo hodně skvělých hokejistů.“

Pan Nesmrtelný aneb hokej prostě miluju

Jak se hvězdná sestava Hawks odchody Haška, Belfoura, Roenicka či Suttera pomalu drolila, význam zkušeného amerického zadáka v mládnoucím kolektivu rostl. V březnu 1999 však došlo i na něj. Detroit hledal náhradu za vážně zraněného obránce Vladimíra Konstantinova a našel ji v Cheliosovi. Šestatřicetiletý bek byl do města motorů vyměněn za Anderse Erikssona a dvě volby v prvním kole draftu.

„Byl to zvláštní pocit. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že k tomu dojde. Jsem velmi šťastný, že jsem v Detroitu a upřímně se těším, že svojí kariéru zakončím právě zde," prohlásila ostřílená posila krátce po příchodu do kabiny Red Wings.

Přestože všechno nasvědčovalo tomu, že zde stárnoucí veterán jen v poklidu dohraje kariéru, byla úvodní dvouletá smlouva jen příslovečnou první vlaštovkou. Chelios byl na vrcholu sil a Rudým křídlům věrně odsloužil ještě dlouhých deset let. V plus minus bodech přitom nikdy nespadl do záporných hodnot, ve čtyřiceti letech ještě dokázal skončit na vynikající hodnotě +40!

Kontrakty tu prodlužoval až do roku 2009. Dokázal se smířit s ustupujícím časem na ledě, až bojoval o holý pobyt v první obranné šestce. Cheliosova láska k hokeji je nelíčená. Nicklas Lidström, parťák z Detroitu a sám čerstvý čtyřicátník, nedávno prohlásil, že by se po takové době v prvním obranném páru s místem sedmého beka prostě nikdy nesmířil.

Jeho starší kolega šel ještě dál. Když nedostal loni místo v prvním týmu Wings, vzal zavděk farmou v Chicagu Wolves. Samozřejmě, je to jen nižší soutěž, ale sedmačtyřicetiletý bek tu patřil k nejlepším hráčům ligy! V závěru základní části pak sepsal svůj epitaf sedmizápasovou anabází v Atlantě. Kariéra jednoho z největších hokejových profesionálů všech dob se uzavřela.

Navždy ji bude zdobit účast na čtyřech olympijských hrách (1984, 1998, 2002, 2006), za národní tým si ale zahrál už jako junior v letech 1980-82. Nechyběl na Rendez Vouz 1987, Kanadských pohárech 1984, 1987, 1991 a Světových pohárech 1996 a 2004. Turnaj v roce 1996 Američané vyhráli.

Ve 48 letech odchází z NHL jako druhý nejstarší hráč všech dob (starší byl v roce 1980 jen 52letý Gordie Howe), s 948 body (185+763) desátý nejproduktivnější obránce a s 1651 odehranými zápasy nejdéle sloužící bek. Víc utkání odehráli v nejslavnější hokejové soutěži jen útočníci Gordie Howe (1767), Mark Messier (1756) a Ron Francis (1731).