Nejhorší hokejový tým všech dob

Do učebnic vešli jako nejhorší tým organizovaného hokeje v Severní Americe. Sami byli neorganizovaní až hrůza, prakticky nic tu nefungovalo. V sezóně pětadvacátého výročí založení klubu tak nejsou slyšet fanfáry, neteče šampaňské, nikdo neutírá z tváře slzy dojetí. Město, fanoušci, klubový vlastník… Každý, kdo ten experiment jen trochu pamatuje, chce raději zapomenout. Ostatně o dokonalý výmaz z análů se postarala i samotná liga.

„Byla to špatná situace, raději bych na ní ani nevzpomínal,“ říká listu Hockey News trenér, generální manažer a hlavní klubový mecenáš v jedné osobě, dnes 65letý Denis Methot. „Nemám k tomu co říci.“

Dr. Methot, bývalý učitel, viděl v pětatřicetitisícovém americkém městě, zhruba hodinu jižně od Montrealu, hokejový potenciál. Pomohl financovat půlmiliónový projekt a byl si jistý, že to bude hit. Nebyl. První problém Pionýrů byl v konkurenci. „Hokejoví fandové chodili radši na Plattsburgh Cardinals z NCAA. O Pioneers nebyl zájem,“ vzpomíná nynější asistent trenéra v Chicagu a někdejší člen Pionýrů John Torchetti.

Druhý problém, dost možná naprosto zásadní trhlina, byl ve slibu, že mužstvo bude stát výhradně na amerických hokejistech. Methot objel řadu škol, kde naverboval sedmnáct mladých Američanů svolných nastoupit do Plattsburghu. Jejich výkonnost však byla prachbídná.

Jediným za něco stojícím zápasem zůstal úvodní duel proti Hullu, který skončil porážkou 6:7 v prodloužení. Šlo také o jediný bod, který si Plattsburgh ve své krátké historii připsal. Ještě než mužstvo zestárlo o pouhé dva týdny, stihlo dostat nakládačky 0:13 od Lavalu, 2:15 od St. Jean nebo 2:15 od Verdunu. „Nic nefungovalo,“ vzpomíná Torchetti. „Bylo hrozné být toho součástí.“

Methot nebyl jen trenérem, generálním manažerem a majitelem klubu. Sám se staral i nábor hráčů, marketing a veškeré administrativní záležitosti. Skutečný brouk Pytlík! Bohužel bojoval také s finančními problémy, dlužil městu za nájem haly. Při tom všem stále snil, že potíže vyřeší rostoucí divácký zájem. Kdo by ale chodil fandit týmu, který dostává na potkání patnáctigólové příděly?

Po sedmi zápasech dalo vedení ligy Methotovi seznam věcí, které měl změnit. Do týdne. „Problémem je struktura organizace,“ řekl tehdy k rozhodnutí ligy její prezident Gus Morisette. „Vzal si toho na sebe moc. Je to podnik jednoho muže. Nemůže vést trénink a současně vyhledávat nové hráče. Dali jsme mu týden, aby si sehnal sekretářku, trenéra a další hráče.“

Methot namítal, že mu liga sice něco nařídila, ale neporadila, jak na to. „Mohli nás nasměrovat, abychom věděli, jak jednat,“ stěžoval si v roce 1984. „Je obtížné najít v Plattsburghu sekretářku, která by hovořila a četla francouzsky. Veškerá komunikace s ligou probíhá ve francouzštině.“

Věci se dál ubíraly devastujícím směrem. Porážka 1:17 s Grandy, 1:11 s Hullem. Nadcházejících pět duelů skončilo úhrnným skóre 9:73. Průměrná návštěva spadla po devíti domácích kláních na 500 diváků. Sám Methot byl z jednoho zápasu vyhozen, když trest udělený brankáři zkusil poslat odsedět náhradního gólmana.

Pioneers hořeli jak papír a dělali ostudu sobě i lize. 27. října musel být odložen zápas se St. Jean, protože v Plattsburgh Crete Centeru odešel kompresor na tvorbu ledu. Porážka 3:9 s Drummondem byla už sedmnáctou v řadě a nakonec byla i prohrou poslední. Lize definitivně došla trpělivost a Methotův spolek z finančních důvodů rozpustila. Průměr 13,86 inkasovaných branek (ze sedmi odchytaných zápasů) a úspěšnost zákroků 71,8 procent gólmana Franka Currieho budiž smutným pomníkem nepovedeného experimentu.

Znechucené vedení QMJHL posléze vymazalo Plattsburgh z tabulky. Veškeré statistiky z utkání proti tomuto celku byly rovněž anulovány. Stejně tak zmizel celý klub. Jako by nikdy neexistoval. „Mrzelo nás to za pana Methota, nebyla to jeho vina,“ vzpomíná Torchetti. „Udělal všechno, aby projekt fungoval. Byl to příjemný pán. Celá tahle věc ho ohromně vyčerpala.“

Dvanáct hráčů Pioneers se rozuteklo po juniorské soutěži, čtyři odešli do nižších profesionálních lig, šest z nich juniorský nebo vyšší hokej už nikdy neokusilo. Torchetti má za sebou asi nejlepší kariéru, která zahrnuje sedm let v nižších zámořských ligách. „Nemohu říct, že by to bylo celé špatné,“ hledá aspoň nějaká pozitiva. „Naučil jsem se vyrovnávat s extrémními situacemi. Pokoušel jsem se uvažovat jako trenér. Promýšlel jsem nejrůznější detaily.“

Příjemné je rovněž zjištění, že i na děravé a rozkymácené lodi mohou vzniknout přátelství na celý život. „Stále jsem v kontaktu s některými hráči z toho týmu. S Louisem Finocchiarem, Scottem Rettewem nebo Edem Constantinem,“ přikyvuje Torchetti.

„Když spolu ale hovoříme, nebavíme se o Plattsburghu…“