Táta je bezva trenér, hlásí Sakicové junioři

Právě tímhle směrem se vydal krátce po skončení aktivní kariéry Joe Sakic, jeden z nejuznávanějších hokejistů posledních dvaceti let. Výhodou mu bylo, že oba jeho synové nejrychlejšímu zimnímu sportu propadli, čímž mohl spojit hned dvě vášně najednou. Vedle rodičovské i tu hokejovou.

Legenda Colorada Avalanche, která začínala ještě v barvách Quebecu, vítěz Stanley Cupu z let 1996 a 2001, s 1641 body (625+1016) osmý nejproduktivnější hráč v historii NHL a takřka jistý aspirant Hokejové síně slávy 2012 dohlíží v komplexu The Ice Ranch, pár kilometrů jižně od Denveru, na syny Chase (9 let) a Mitchella (13 let), kteří tu nastupují za Littleton Hawks.

Nejde jen o nějakou zdvořilostní návštěvu. Pět měsíců od nástupu hokejové penze je Joe Sakic regulérním trenérem místní hokejové přípravky. „Je to opravdu legrace,“ vzdychá Chase, jehož záda zdobí otcova devatenáctka. „Obyčejně tu můj táta během zápasů nebyl, ale teď je prakticky na každém tréninku i utkání. Je fakt super, že je můj kouč!“

Novou roli si užívá i Sakic senior. „Nevěděl jsem, jak moc se mi to bude líbit,“ přiznává listu Denver Post. „Trénovat oba chlapce  chodit sem a sledovat, jak nadšení z hokeje jsou. Připomíná vám to časy, kdy jste byl v jejich věku a chtěl jste být pořád na ledě.“

Ten den zhruba v půli prosince bylo v Ice Ranch centru veselo. Hawks, v jejichž řadách nastupuje i syn současného kouče Avalanche, mladý Matthew Sacco, právě zdolali Foothills Flyers vysoko 12:2.

„Může nás naučit fakt hodně,“ přikyvuje Matthew. „Táta mi říkal: ‚Uč se od něj, protože on je jeden z největších hokejistů vůbec.‘ Taky mě nabádá, abych po každém utkání poděkoval, protože je to opravdu dobrý trenér.“

Netřeba dodávat, jak velký dopad má přítomnost legendy na sportovní klub, ba na celé město. Lidé si neváhají zajet pro autogram až z dalekého Wyomingu. „Myslím, že všechny jeho zkušenosti z NHL… Ví zkrátka víc než jakýkoli kouč, kterého jsem kdy měl, a že jsem měl štěstí na opravdu dobré trenéry,“ říká další učeň hokejového řemesla Blake Buchanan. „Naučí nás všechny moc, jsem šťastný, že nás trénuje. Je to skvělý člověk.“

Nespornou výhodou je, že se mladým capartům z respektovaného jména netřesou kolena. Pořádně ještě neví, co je to tréma. Nadto když předával Joe Sakic před osmi lety před zraky celého hokejového světa Ray Bourqeovi do náruče k  polaskání Stanley Cup, byli vesměs všichni jeho současní svěřenci batolata.

„Jsem pro ně prostě trenér Joe,“ říká dnes čtyřicetiletý muž. „A o tom to je. Přijdu a řeknu: ‚Čau chlapi.‘ a oni odpoví: ‚Ahoj trenére Joe.‘, načež se jdeme věnovat tréninkům a zápasům. A víte, co je na tom všem nejlepší? Jít na led a vědět, že nemusíte bruslit v okamžiku, kdy se ozve píšťalka. Celý dosavadní život jsem byl ten, kdo bruslil…“ culí se.

Po skončení tréninku se s novinářem Denver Post neváhá podělit o důvody, proč se jako Kanaďan, rodák z Vancouveru, rozhodl s manželkou Debbie zůstat se Spojených státech. „Byli jsme tu čtrnáct let. Máme tu spoustu přátel a děti tu vyrostly. Je to skvělé místo pro život a skvělé místo pro rodinu. Bylo by ho těžké opouštět.“

Aspoň prozatím mu velký hokej nechybí. „Když máte devíti a třináctiletého kluka, zaměstná vás to. Zápasy sleduji v televizi, na několika jsem se byl osobně podívat. Když nad tím přemýšlím, napadá mě, jak bych musel zase chodit do posilovny a jak bych se musel připravovat. Takže, omlouvám se, ne. Jsem šťastný s píšťalkou v ústech.“

Péče o syny přímo v hokejovém komplexu má jednu další výhodu. Hlava rodiny je tak zproštěna práce okolo domu. „Debbie to vzdala,“ přiznává Sakic, že starého psa novým kouskům nenaučíš. „Ví, že jsem nepoužitelný. Už jsem si přivyknul, že cokoli po mě požaduje, v tom moc nevynikám. Nemá význam o něco mě žádat, protože to stejně neudělám.“

Vtírá se otázka, kdo tedy loni ponouknul pána domu k práci na odstraňovaní sněhu. Fanoušci Colorada si jistě pamatují, jak si Joe Sakic při práci se sněhovou frézou zlomil tři prsty a notně tak protáhl pauzu, kterou zapříčinily už potíže se zády. Byla to manželka Debbie? Sakic se při vzpomínce na sněžný zážitek směje. „Samozřejmě ne. Přesto si myslím, že bych dokázal vyčistit cestu k domu u leckoho, ale nikdo si mě nechce najmout…“

Ačkoli ho momentální život naplňuje, do budoucna nevylučuje možnost vrátit se k Avalanche jako člen exekutivy. S respektem, kterému se napříč hokejovou veřejností těší, je pro podobnou práci přímo předurčen. „Řekl jsem si, že chci minimálně první rok trénovat své kluky a trávit čas s rodinou. Dělat všechno to, co jsem dělat nemohl. Právě teď si to užívám. Všechny dveře jsou ale otevřené a jednou se pravděpodobně budu chtít vrátit,“ připouští funkcionářskou budoucnost.

Pokud Sakica hokejistu něco charakterizovalo, pak vynikající bruslení, bezkonkurenční střela švihem a ledově klidná povaha. Není divu, že jaký byl hráč, takový je i trenér. „Rád bych u něj viděl na lavičce víc emocí,“ vtipkuje pro novinářský mikrofon Joe Sacco, otec jedné z trénovaných ratolestí, sám lodivod dospělých Avalanche. Po žertovném výpadu však rychle nachází vážný tón. „Ne, je to perfektní,“ pokračuje. „Syn Matthew je skutečně nadšený, že pod ním může hrát. S dětmi mu to jde.“

Na přímou výzvu nelení nabídnout i krátkou analýzu konkurentových pracovních praktik. „Je ofenzivně laděný, což je v tomhle věku dobře. Děti si to tak víc užijí.“ Oba se dobře znají. Hráli proti sobě v NHL třináct let. Od roku 2005, kdy se Joe Sacco připojil k organizaci Avalanche jako funkcionář, se pak setkali i na jedné lodi. Kouč hokejového potěru kontruje a chválí malého Matthewa. „Je to skvělý malý hokejista. Velmi chytrý hráč. Ruce má určitě šikovnější než táta...“

K vlastní hře dodává, že mu útočný hokej sedí. Klukům se snaží dopřát to, co jim bude v dospělosti velmi pravděpodobně upíráno. „Hrajeme nátlakově. Nejsem velký fanda vyčkávání a napadání. Chci, aby každý skočil na led a hrál ofenzivně. Za mě to bylo jen samé bránění středního pásma…“